pátek 22. května 2009

Turkish Night






Další příspěvek bude o jedné slečně z Turecka. Byla menší než průměrná žákyně 5.B. Všemu se smála tak nahlas a tak zvláštně, že člověk si nebyl jistý, jestli není "nachcaná jak čolek", přestože se prezetovala jako abstinentka. Jak to vypadá s módními trendy v Turecku? Dozvěděla jsem se, že tam má člověk na výběr ze dvou možností. Buď bude po staru nosit na hlavě šátek a dlouhé rukávy a sukně anebo pokud není teda z nějaké úplně tradičně založené islámské rodiny, tak může nosit normální západní oblečení. Tady tahle princezna Zubejda měla šaty obyčejné západní. Oblíkání nějak zvlášť neřešila. Byla schopná přijít na party v pleteném ovčím svetru s kavkazskými vzory a v teniskách s tučňákama. Když se jí slečny v třpytivých minišatech v koutě pochictávaly, poznamenala jen, že nevědí, co je kvalita, že mít svetr z tureckých ovcí, který kryje ledviny, je lepší než mít zlatý cihly. A taky že až půjdem ve tři ráno domů deštivým anglickým městem, nebude to ona, která dostane zánět močáku!
Zanedloho mě pozvala na akci s názvem Turkish Night. Měla jsem na ni počkat přímo tam. Přišla jsem přesně a seděla jsem u stolu jediná s pivem, protože oni nepijou...Sedlo si ke mně plno lidí, mluvili na mě turecky, protože podle toho jak vypadám, se ani nedivím, že je ani ve snu nenapadlo, že bych jim neměla rozumět. Tak jsem řekla, že turecky neumím ani bž a že čekám na Nuran. Turkyně, které si ke mně sedly byly dokonale vystajlované, velmi originálně a vkusně. Hodně frčely ve vintage stylu, což by člověk vůbec nečekal. Ten jejich styl ala 40. léta uměly dokonale sladit s jejich orientálním vzhledem a vznikaly zajímavé kreace. Musím uznat, že všichni Turci byli moc milí, učili jsme se tancovat a byla to nejlepší pařba, přestože se tam vůbec nepilo! To by u nás nebylo asolutně možné!!!
Další věc, co mi vyrazila dech bylo to, když konečně přišla Nuran. Byla oháklá jako Miss Wold, kavkazský svetr tentokrát nechala doma a byl to dobrý tah! :-D Začala nás učit břišní tance, no ještě jsem nikoho neviděla, aby to takhle uměl no a když jsem si řekla, že taková proměna ošklivého kachňátka v ovčím svetru ve zlatou tanečnici je už na mě moc a že teď už mě nic nepřekvapí, tak Nuran začala zpívat s tureckou kapelou. Byla božíííííííí!!! Škoda, že jsem o ní nenatočila film, kam se hrabe Ošklivka Betty nebo Pretty Woman, vydělala bych na takovým slaďáku balík!

Panda v ráji



Pandí meditace

Nechtělo se mi učit na zkoušku z angličtiny, dělala jsem proto jiné věci, jak to tak bývá...Nedávno jsem se rozhodla namalovat si pandu v babusovém ráji. O pandy jsem se začala zajímat ve chvíli, kdy jsem si koupila své první ponožky s potiskem pandy, které mrkají oči. Jsou to nesmírně zajímavá zvířata. Nechce se jim rozmnožovat, jenom jí a spí. Asi už ví...

Tak jsem si natřela sololit a opřela ho o stolek s televizí, kde právě probíhal hokejový zápas Rusko-Švýcarsko. Vznikl takový interaktivní malířský stojan. Maluju pandu a zároveň poslouchám probíhající zápas. Pandě jsem namalovala rudé roucho z čínského hedvábí, aby se cítila jako nóbl, to je jasná věc... Abych docílila iluze rajského prostředí, namalovala jsem pandě do toho ráje taky jezírko s leknínem. Pak taky spoustu květů, protože květy, jak známo, krásně voní. Chci přece, aby panda, jakožto ohrožený druh zvířete na ten ráj pomalu zvykala, protože kdoví...jak tady na této planetě bude ještě dlouho...


China Blue

Při zahraničních cestách jsem se seznámila se dvěma Číňankami. Nebyla jsem sice v Číně, ale jen v Anglii, kde jsem si však občas připadala jak v šanghajském přístavu.
Byly to dvě malinké, dětsky roztomilé slečny, které vůbec netušily odkud pocházím, ale určitě z nějaké moooc zvláštní země, kde - ó hrůzo- v zimě lidé nosí kabáty!!! S kabátem se chtě nechtě musely skamarádit, protože byl únor a vydatně foukalo a pršelo. To u nich vprovincii Lu Uan nebo Lu Han nebo U Huan (nerozuměla jsem tomu ani za prase) totiž zima nikdy není. Je tam jen jaro a léto, všechno kvete, pandy okusují stromy a opice se radujou. No ale teď k tomu jejich fashion stajlu: Tyto slečny s oblibou nosily kytičkované halenky se spoustou volánků a kraječek, kratičké šatičky a boty na obří platformě, aby byly vysoké. (Měřím 164 cm a přesto jsem byla o hlavu větší...). Dále si hrozně potrpěly na roztomilé doplňky, nejlépe s oblíbenou asijskou kočičkou Hello Kitty. Samozřejmostí bylo nosit Kitty peneženku, Kitty kabelku nebo aspon Kitty náušničky. Já jsem zpočátku nic Kitty neměla, tak se na mě dívaly soucitným pohledem, jako bych právě onemocněla leprou. Ráda jsem s nimi chodila nakupovat, protože byly velmi trpělivé, nikdy nedržkovaly stylem: Tak už pojď, ty kuno, kdo na tebe má čekat...a stále se usmívaly. Zbožňovaly obchod H&M, zvlášť ujetosti pseudo 80.let. Co se třpytilo, lesklo, svítilo nebo blikalo, to nadšeně komentovaly a pískaly vysokými hlásky. (Stejně tak nadšeně pískaly, když uviděly chlapa s dlouhýma světlýma vlasama!!!) Jako správné růžové sladké slečny měly rády i sladké růžové vůničky. V parfumériích nad těmito vůničkami vydávali nadšené zvuky. Znělo to asi jako když šlápnete na gumovou pískací hračku. Obě měly zákaznickou kartičku do The Body Shop a jejich čislo 1 byla modrá vůně leknínu, ze které se mně osobně dělalo nevolno. Jejich největší láskou ale byla vodička s názvem China Blue od Marks and Spencer. Tam pískaly asi půl hodiny a pak si každá koupila velké balení. Vůně China Blue obsahuje ylang ylang, který špatně snáším. Je to takový levný obyčejný postřik bez jakékoli výdrže:

Číňanky byly velmi uzavřené a vůbec se divím, že jsem se k nim dostala. Dokonce jsem u nich byla I na návštěvě. Jejich pokojíčky byly miniaturní jako ostatně všechno co vlastnily. I v interiéru převažovaly pastelové barvičky jako růžová, bleděmodrá, světle zelená, žlutá. Na zdech plakáty s velkými květy, spousta kýčovitých zlatých dráčků a vějířů. V kuchyni připravovaly složitá jídla jako třeba knedlíčky plněné zázvorem a masem...nikdy si nedaly kávu. Nepily alkohol. Jednou jsem je donutila vypít pivo. Jeden půllitr pily 3 hodiny a při tom musely asi 8 krát na záchod. Divily se, že já vypiju třeba tři. Jinak potraviny nakupovaly výhradně v asijském supermarketu. Tam jsem taky zavítala a připadal jsem si jak v psychedelickém hororu. Podivný smrad podivných potravin, na zdech bambusy, pandy, figurky z asijských komisků, zlaté katany, regály plné barevných krabiček...Slečny opět pískaly, koupily si karton čínských polívek, podivná mražená těsta, podivné omáčky...procházely jsme kolem pálenek, ve kterých byli zavaření hadi, ještěrky a bůhvíco, tak abych holky neurazila, koupila jsem si aspoň pravý čínský čaj. :-D
Když jsem odjížděla, dostala jsem od nich rudý střapec pro štěstí. Je na něm nápis a protože čínsky umím asi tak stejně jako jezdit v tanku, dodnes nevím co je na něm napsáno a jestli mně to vlastně v kuchyni nevisí zrcadlově převrácený...
Jakkoli nenávidím ylang ylang, vždycky si na ně vzpomenu když ho ucítím nebo jen když slyším to slovo. :-)
A taky je dobré vědět, že informace o tom, že v Číně je víc žen než mužů, je státní tajemství!