China Blue
Při zahraničních cestách jsem se seznámila se dvěma Číňankami. Nebyla jsem sice v Číně, ale jen v Anglii, kde jsem si však občas připadala jak v šanghajském přístavu.
Byly to dvě malinké, dětsky roztomilé slečny, které vůbec netušily odkud pocházím, ale určitě z nějaké moooc zvláštní země, kde - ó hrůzo- v zimě lidé nosí kabáty!!! S kabátem se chtě nechtě musely skamarádit, protože byl únor a vydatně foukalo a pršelo. To u nich vprovincii Lu Uan nebo Lu Han nebo U Huan (nerozuměla jsem tomu ani za prase) totiž zima nikdy není. Je tam jen jaro a léto, všechno kvete, pandy okusují stromy a opice se radujou. No ale teď k tomu jejich fashion stajlu: Tyto slečny s oblibou nosily kytičkované halenky se spoustou volánků a kraječek, kratičké šatičky a boty na obří platformě, aby byly vysoké. (Měřím 164 cm a přesto jsem byla o hlavu větší...). Dále si hrozně potrpěly na roztomilé doplňky, nejlépe s oblíbenou asijskou kočičkou Hello Kitty. Samozřejmostí bylo nosit Kitty peneženku, Kitty kabelku nebo aspon Kitty náušničky. Já jsem zpočátku nic Kitty neměla, tak se na mě dívaly soucitným pohledem, jako bych právě onemocněla leprou. Ráda jsem s nimi chodila nakupovat, protože byly velmi trpělivé, nikdy nedržkovaly stylem: Tak už pojď, ty kuno, kdo na tebe má čekat...a stále se usmívaly. Zbožňovaly obchod H&M, zvlášť ujetosti pseudo 80.let. Co se třpytilo, lesklo, svítilo nebo blikalo, to nadšeně komentovaly a pískaly vysokými hlásky. (Stejně tak nadšeně pískaly, když uviděly chlapa s dlouhýma světlýma vlasama!!!) Jako správné růžové sladké slečny měly rády i sladké růžové vůničky. V parfumériích nad těmito vůničkami vydávali nadšené zvuky. Znělo to asi jako když šlápnete na gumovou pískací hračku. Obě měly zákaznickou kartičku do The Body Shop a jejich čislo 1 byla modrá vůně leknínu, ze které se mně osobně dělalo nevolno. Jejich největší láskou ale byla vodička s názvem China Blue od Marks and Spencer. Tam pískaly asi půl hodiny a pak si každá koupila velké balení. Vůně China Blue obsahuje ylang ylang, který špatně snáším. Je to takový levný obyčejný postřik bez jakékoli výdrže:
Číňanky byly velmi uzavřené a vůbec se divím, že jsem se k nim dostala. Dokonce jsem u nich byla I na návštěvě. Jejich pokojíčky byly miniaturní jako ostatně všechno co vlastnily. I v interiéru převažovaly pastelové barvičky jako růžová, bleděmodrá, světle zelená, žlutá. Na zdech plakáty s velkými květy, spousta kýčovitých zlatých dráčků a vějířů. V kuchyni připravovaly složitá jídla jako třeba knedlíčky plněné zázvorem a masem...nikdy si nedaly kávu. Nepily alkohol. Jednou jsem je donutila vypít pivo. Jeden půllitr pily 3 hodiny a při tom musely asi 8 krát na záchod. Divily se, že já vypiju třeba tři. Jinak potraviny nakupovaly výhradně v asijském supermarketu. Tam jsem taky zavítala a připadal jsem si jak v psychedelickém hororu. Podivný smrad podivných potravin, na zdech bambusy, pandy, figurky z asijských komisků, zlaté katany, regály plné barevných krabiček...Slečny opět pískaly, koupily si karton čínských polívek, podivná mražená těsta, podivné omáčky...procházely jsme kolem pálenek, ve kterých byli zavaření hadi, ještěrky a bůhvíco, tak abych holky neurazila, koupila jsem si aspoň pravý čínský čaj. :-D
Když jsem odjížděla, dostala jsem od nich rudý střapec pro štěstí. Je na něm nápis a protože čínsky umím asi tak stejně jako jezdit v tanku, dodnes nevím co je na něm napsáno a jestli mně to vlastně v kuchyni nevisí zrcadlově převrácený...
Jakkoli nenávidím ylang ylang, vždycky si na ně vzpomenu když ho ucítím nebo jen když slyším to slovo. :-)
A taky je dobré vědět, že informace o tom, že v Číně je víc žen než mužů, je státní tajemství!
Byly to dvě malinké, dětsky roztomilé slečny, které vůbec netušily odkud pocházím, ale určitě z nějaké moooc zvláštní země, kde - ó hrůzo- v zimě lidé nosí kabáty!!! S kabátem se chtě nechtě musely skamarádit, protože byl únor a vydatně foukalo a pršelo. To u nich vprovincii Lu Uan nebo Lu Han nebo U Huan (nerozuměla jsem tomu ani za prase) totiž zima nikdy není. Je tam jen jaro a léto, všechno kvete, pandy okusují stromy a opice se radujou. No ale teď k tomu jejich fashion stajlu: Tyto slečny s oblibou nosily kytičkované halenky se spoustou volánků a kraječek, kratičké šatičky a boty na obří platformě, aby byly vysoké. (Měřím 164 cm a přesto jsem byla o hlavu větší...). Dále si hrozně potrpěly na roztomilé doplňky, nejlépe s oblíbenou asijskou kočičkou Hello Kitty. Samozřejmostí bylo nosit Kitty peneženku, Kitty kabelku nebo aspon Kitty náušničky. Já jsem zpočátku nic Kitty neměla, tak se na mě dívaly soucitným pohledem, jako bych právě onemocněla leprou. Ráda jsem s nimi chodila nakupovat, protože byly velmi trpělivé, nikdy nedržkovaly stylem: Tak už pojď, ty kuno, kdo na tebe má čekat...a stále se usmívaly. Zbožňovaly obchod H&M, zvlášť ujetosti pseudo 80.let. Co se třpytilo, lesklo, svítilo nebo blikalo, to nadšeně komentovaly a pískaly vysokými hlásky. (Stejně tak nadšeně pískaly, když uviděly chlapa s dlouhýma světlýma vlasama!!!) Jako správné růžové sladké slečny měly rády i sladké růžové vůničky. V parfumériích nad těmito vůničkami vydávali nadšené zvuky. Znělo to asi jako když šlápnete na gumovou pískací hračku. Obě měly zákaznickou kartičku do The Body Shop a jejich čislo 1 byla modrá vůně leknínu, ze které se mně osobně dělalo nevolno. Jejich největší láskou ale byla vodička s názvem China Blue od Marks and Spencer. Tam pískaly asi půl hodiny a pak si každá koupila velké balení. Vůně China Blue obsahuje ylang ylang, který špatně snáším. Je to takový levný obyčejný postřik bez jakékoli výdrže:
Číňanky byly velmi uzavřené a vůbec se divím, že jsem se k nim dostala. Dokonce jsem u nich byla I na návštěvě. Jejich pokojíčky byly miniaturní jako ostatně všechno co vlastnily. I v interiéru převažovaly pastelové barvičky jako růžová, bleděmodrá, světle zelená, žlutá. Na zdech plakáty s velkými květy, spousta kýčovitých zlatých dráčků a vějířů. V kuchyni připravovaly složitá jídla jako třeba knedlíčky plněné zázvorem a masem...nikdy si nedaly kávu. Nepily alkohol. Jednou jsem je donutila vypít pivo. Jeden půllitr pily 3 hodiny a při tom musely asi 8 krát na záchod. Divily se, že já vypiju třeba tři. Jinak potraviny nakupovaly výhradně v asijském supermarketu. Tam jsem taky zavítala a připadal jsem si jak v psychedelickém hororu. Podivný smrad podivných potravin, na zdech bambusy, pandy, figurky z asijských komisků, zlaté katany, regály plné barevných krabiček...Slečny opět pískaly, koupily si karton čínských polívek, podivná mražená těsta, podivné omáčky...procházely jsme kolem pálenek, ve kterých byli zavaření hadi, ještěrky a bůhvíco, tak abych holky neurazila, koupila jsem si aspoň pravý čínský čaj. :-D
Když jsem odjížděla, dostala jsem od nich rudý střapec pro štěstí. Je na něm nápis a protože čínsky umím asi tak stejně jako jezdit v tanku, dodnes nevím co je na něm napsáno a jestli mně to vlastně v kuchyni nevisí zrcadlově převrácený...
Jakkoli nenávidím ylang ylang, vždycky si na ně vzpomenu když ho ucítím nebo jen když slyším to slovo. :-)
A taky je dobré vědět, že informace o tom, že v Číně je víc žen než mužů, je státní tajemství!
Žádné komentáře:
Okomentovat