Jak zažít šťastnou chvíli, dojít k vysněnému cíli a jak říct éterické kravce, ať si zkrouhne žíly!

Nedávno jsem opět zkoukla Amélii. Líbilo se mně, jak nenápadně hrábla rukou do pytle s čočkou a donutilo mě to zamyslet se, které věci dělají radost mně.
Vidím to takto: Sedět na prdeli v Istanbulu, Londýně či Paříži (eventuelně v Budapešti, když budu skromá), pít kolumbijskou kávu (z hrnku, ze kterého neubývá!) a čumět na město. Samozřejmě z nějakého úžasného výklenku s výhledem na CELÉ město. V uších by mi zněla nějaká skladba ze které je cítit vánek větru a to, jak budem všichni v budoucnu děsně šťastní a vyrovnaní jako Richard Gere a budeme se radovat bez hrozby trestu jako na území krále Miroslava. Být politá exkluzivní řadou od Guerlaina, nejlépe aby se na mě podle nálady ty vůně střídaly. Takhle bych proseděla dopoledne. Následovala by prohlídka galerií, kde by mě všichni nadšeně zdravili, protože nosím stejný prošívaný kabátek z pravého čínského hedvábí v barvě noci a mám stejné krajkové šaty od Chanelu jako ředitelka galerie. Po shlédnutí výstav bych zašla na husté červené víno, které voní po lesním ovoci, polila bych si vínem šaty od Chanelu a s větou: "Kurva drát, jednou zažiju ideální den a hned musím vypadat jako prase!" nasraně bych odešla domů, otevřela si krabicový víno, převlíkla se do tepláků, pustila si tureckou diskošku a abych si nepřipadala jak křupan, navoněla bych si předloktí Samsarou! Akorát mě štve, že jsem v tom ideálním dnu neotrhala lekníny v zámecké zahrádce a že kolem mě nepadaly rudé okvětní lístky, jako v asijským filmu!

Jak se mně nechtělo vylézt z domu

Je to tak. Nechcu dnes vylezt z domu, chcu se dívat na seriály, poslouchat hudbu a malovat. Akorát že mám jít na druhé kolo brigády, o kterou nemám zájem, tak nevím co mám dělat...
Kdyby si mě ta paní, co tu brigádu organizuje vybrala, tak bych musela vyrábět a malovat kraviny, který by se potom prodávaly na stánku na nějakých pseudofesťákách... a to možná radši budu prodávat teletubbies, anděly posledního soudu a naušnice s motivy svatého Mikuláše po netu... sice mi za to nikdo nedá velkolepý balík v podobě 50 Kč na hodinu hrubáča, ale aspoň kvůli tomu nemusím jezdit za Brno do dílny. A vůbec, chcu aby mně někdo platil to debilní pojištění, který si musím furt platit sama!
Prostě, paní, vemte si mladé perspektivní umělce, kteří žijí z mála, ze svých pocitů štěstí, když si od nich někdo koupí prudce originální naušničku ze dvou již předem propíchnutých kamínků... Stejně byste mě asi nevzala, kdybych vám v dílně vyrobila ikonu na papírovém tácku. Mějte se krásně a přeji mnoho štěstí při výrobě triček politých Savem!

Jsem tu opět já, Jana Smutná...

...v době, kdy jsem měla trávit čas válením se u bazéna, kterej mám naproti bytu, opalováním se s děsně cool pitíčkem a partou bezva kááámošů... jsem hledala práci. Stále hledám a kdo hledá, ten najde nebo z toho zajde! :) Uvidíme jak to bude u mě.
Jsem v podstatě nezaměstnatelný typ, ale přesto neztrácím naději :-D Moje ideální práce, kterou bych chtěla vykonávat se nazývá Komentátor situací. Zatím nikdo s takovou nabídkou nepřišel, budu se muset časem vypracovat... Momentálně by mi stačilo učit někde na škole, přirozeně se předvádět před nebohými studenty, promítat jim ujeté filmy a místo vánoční výzdoby na postkomunistické chodbě dělat sakrální instalace z kýčovitých andělů, jedoucích na vyřazených soškách jelenů a jiné lovné zvěře. Prostě tvořit a nemít křeč. Ovšem to bych nesměla žít v Brně, ale minimálně v Galaxii x. Pracovní pohovor by neprobíhal v kanceláři vyzdobené karafiáty, s obrazy od souseda Ladi (vomaluje ti klidně zátiší se smetákem a vezme si za to kilo vysočiny, no neber to!), pohovor by nevedla slečna, co měla s sebou měchy, co mečí jako stádlo koz, ale nějaký skromný intelektuál, který pokoutně píše básně, které neobsahují slova: "pocit", "zdálo se mi" nebo "mám pocit, že..."...
Je to zbožné přání. Let´s pray!