Nedávno jsem opět zkoukla Amélii. Líbilo se mně, jak nenápadně hrábla rukou do pytle s čočkou a donutilo mě to zamyslet se, které věci dělají radost mně.
Vidím to takto: Sedět na prdeli v Istanbulu, Londýně či Paříži (eventuelně v Budapešti, když budu skromá), pít kolumbijskou kávu (z hrnku, ze kterého neubývá!) a čumět na město. Samozřejmě z nějakého úžasného výklenku s výhledem na CELÉ město. V uších by mi zněla nějaká skladba ze které je cítit vánek větru a to, jak budem všichni v budoucnu děsně šťastní a vyrovnaní jako Richard Gere a budeme se radovat bez hrozby trestu jako na území krále Miroslava. Být politá exkluzivní řadou od Guerlaina, nejlépe aby se na mě podle nálady ty vůně střídaly. Takhle bych proseděla dopoledne. Následovala by prohlídka galerií, kde by mě všichni nadšeně zdravili, protože nosím stejný prošívaný kabátek z pravého čínského hedvábí v barvě noci a mám stejné krajkové šaty od Chanelu jako ředitelka galerie. Po shlédnutí výstav bych zašla na husté červené víno, které voní po lesním ovoci, polila bych si vínem šaty od Chanelu a s větou: "Kurva drát, jednou zažiju ideální den a hned musím vypadat jako prase!" nasraně bych odešla domů, otevřela si krabicový víno, převlíkla se do tepláků, pustila si tureckou diskošku a abych si nepřipadala jak křupan, navoněla bych si předloktí Samsarou! Akorát mě štve, že jsem v tom ideálním dnu neotrhala lekníny v zámecké zahrádce a že kolem mě nepadaly rudé okvětní lístky, jako v asijským filmu!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat