Alex ležela na gauči a pila martini. S olivou. S párátkem tyrkysové barvy. S nasraným výrazem...pozorovala svůj mobil. Klasický páteční večer. Sama doma. Max se neozývá. Alex už chce začít nadávat, ale pak zjistí, že si vlastně nemůže vzpomenout na žádné sprosté slovo, a tak polkne hořkou slinu a zhluboka se napije lahodného moku. To snad není možné, že se Max tak málo ozývá... co za tím jenom je? Nutno podotknout, že Max nebyl ještě žádná hrůza-vlastně Alex psal každý den, akorát byl pracovně vytížen, neboť si to jeho povolání žádalo... Horší na tom byla například taková Tamara Rubin když kdysi chodila s chlapcem jménem Aliment Sultan, který sice telefon vlastnil, ale domníval se, že ho má pouze na uchovávání tajně pořízených úchylných fotografií svých spolužaček. Tamara z toho byla nejprve nešťastná, neboť zjistila, že na displeji Alimentova mobilu místo její fotografie sídlí jistá ukrajinská studentka nebo jiná Alimentova nezdařená romance. Aliment si svým rádoby bohatýrským chováním kompenzoval zjev odlíčeného klauna dětských oslav, který maskuje své vysoké čelo ustřiženou vánoční punčochou. Naštěstí se Tamara včas vzpamatovala a dnes se Alimentovi může už jen smát, i když je vlastně i se svým furiantským pohvizdováním na cokoli, co vlastní funkční kundu, spíše k pláči. Ovšem to jsme odbočili...
Alex byla opravdu naštvaná, protože Max ji prostě zanedbává!!! Co na tom, že jí zítra přiveze kytici jejích oblíbených žlutých lilií, diamantový náramek a luxusní spodní prádlo? Alex to nestačí a chce být s Maxem, protože se nudí! Teď hned! Ach jo, už ani v té telce nic není... ani na satelitu. Přece se nebude dívat sama na golf? No tak si aspoň otevře křupky...arašídový...ať to pára tlačí a ať to Anthon nezjistí!!! Protože to by byl oheň na střeše. Alex nesmí konzumovat pochutiny, které jí ostatní smrtelníci. Kdyby Anthon zjistil, že Alex už ve svém životě ochutnala Bohemia Chips, Původního Sklepmistra, sojové řezy, či...ó, hrůzo, stydím se na to jen pomyslet, natož to napsat, ale budiž-olomoucké tvarůžky!!!, tak by asi na místě dostal hysterický třes.
Alex se lehce uklidnila, lahodná chuť přesmažených zbytků perkeltu se jí rozplývala na patře a když navíc zjistila, že v telce dávají Sex ve městě, měla lepší náladu. Carrie přece taky čeká věčně naložená v lihu na zázračný telefonát...toš co jakooo...
Vtáhnutá do děje zapomněla Alex sledovat telefon. Max poslal sms. Ale Alex sleduje stále seriál. Hlavní hrdinka si to právě krosí krz štatl v pantoflíčkách s labutěnkou, elegantně přeskakuje výkaly i výmoly, chrastí náramkem na taxík, pohazuje natrvalenou kedlubnou a neuvěřitelně sexy se škrabe na svém vředu na tváři. Jak působivé...Alex se zasnila. Také by chtěla běžet newyorskými ulicemi v botech, na kterých by nevydržel stát ani Jiří Korn...
Jééééééé! sms od Maxe... Alex nadšeně čte: Ahooj Alex, beruska...prave koncim v pracu a cekam te na veceri v luxusni hotel. vezmi si stribrna boty. Chcu tebe ukazat friends.
No vida, takže pááááárty!!! Juch!
Alex nadšeně běží do své šatny vybrat dokonalý outfit. Chtělo by to něco elegantního, něco z letošní kolekce Chanel, ale zase ne moc snobish... no, není lehký život studentky... nakonec se oblékla jako luxusní sekretářka a zavolala si řidiče, který ji odveze na tu slávu.
Jaká bude party? Jací budou Maxovi přátelé? Bude Alex hvězdou nebo pizdou večera? A měla včera v noci frajera? Ten, co byl malovaný jak růža? Ale kdeže! Cože? Čti Luspace!!!
pátek 18. prosince 2009
pátek 4. prosince 2009
Alex a Zlí šosáci
Již dlouho jsem se nevěnovala Alex... v těchto dnech chodí Alex po vánočních trzích, popíjí svařené víno, kupuje dárky a jelikož už mají doma opravdu všechno, Alex kupuje pouze to, co si její rodina sama nedokáže vyrobit, no a tím zároveň podporuje i ty chudáky, co se špatně narodili, třeba ty výrobce vonných polštářů a tak...
Jak si to tak Alex krosila skrz náměstí, potkala přítelkyně své sestry Claire, Tamaru Rubin a Judith Schmiergelovou. Obě byly opět opilé, smály se-jistě nějakému nesmyslu- a nesly si jelení paroh, který ve své opilosti utrhly ze zdi ve viném sklípku. Alex se jim, jak jinak, snažila vyhnout, neboť tyto dvě ženy v ní vzbuzovaly rozporuplné reakce. Nevěděla, zda si jich vážit pro jejich spontánní způsob života nebo jimi pohrdat, neboť se narodily jako obyčejné smrtelnice do středostavovských rodin. Nakonec se jim nevyhnula. Tamara se vesele smála, až se jí náušnice, velké jako byzantské lustry, divoce třásly. Judith se snažila udržet kamennou tvář a noblesní chování, ale když jí Tamara začala vyprávět příběh o tom, jak jí kuna v její staré oktávce začala ožírat gumové hadičky a pak chudera zapadla do motoru, odkud nemohla vylézt a musel jí pomoct pan Laďa z autoservisu, dostala pověstný Juditin záchvat. Alex bylo trapné, že ji lidé vidí ve společnosti takových hrozných osob, ale snažila se zachovat dekooooooooorum! Dokonce pozvala obě slečny na svařák. Asi se v ní cosi pohnulo a duch vánoc zapůsobil.
Pak si s nimi dokonce i chvilku povídala o životě. Sice nepochopila, proč Tamaře vadí, že lidé nosí nudné praktické oblečení a Judith vadí, že se parfémy testují na zvířatech, ale brala to jako daň z pomoci bližnímu a snažila se to neřešit.
Vtom Judith povídá: " Dneska je koncert Zlých šosáků a Todora Ponora... zajdem, Tamaro?" Tamara, která byla již od svých 15 let do Todora Ponora platonicky zamilovaná, nemohla jinak, než souhlasit! Alex měla pocit, že se ocitla na šanghajské tržnici, neboť nerozuměla ani ťuk.
"Pojď s nama, Alex" řekla Tamara a kdyby měla Alex uši napjatější, uslyšela by v Tamařině hlase nechutně ironický tón, kterým dávala najevo Alex, že tento koncert rozhodně nezvládne! Protože je to přece fifinka z nobl rodiny. Alex opravdu nezažila pubertu, kterou zažila Tamara a Judith. Tyto dvě ženy trávily mládí v 90. letech, kdy nosily marteny na roztrhané silonky, nečesaly si týdny vlasy, seděly místo školy v parku, kouřily trávu se staršími kamarády-pankáči a ve walkmanovi ze zastavárny poslouchaly: Potkal jsem ji na Žofíně, celá v černým nesla se jak páááááááááv...a jejich vizuálním idolem byla Monika Načeva.
Alex se nakonec nechala zlákat jen proto, že jí kamarádka Elén o Zlých šosácích vyprávěla a Alex tu hrůzu chtěla vidět na vlastní oči.
Ó, hrůzo!!! Ani ty nejhorší Alexiny představy nevypadaly tak zle jako koncert Zlých šosáků. Vyhublý, do půl těla svlečený alkoholik Todor Ponor, kterému již pomalu ale jistě začaly vypadávat vlasy i zuby, zpívá, no spíše vyřvává do éteru vulgární texty, u kterých Alex vstávají vlasy hrůzou-no považte, příkladně: Chodím si po městě, nemám ani na havaj, není vůbec na místě, že bych se vysral na okraj...půjčil jsem si litr pade od jednoho hajzla z herny, kurva proč Irenko, já sa ptám, je ten život tak černý? Hej hej, hej hej, nemůžu si tahat kurvy na kolej...
Ubohá Alex nevěděla co má dělat. Všude kolem ní spousta divných lidí-většinou na nich bylo vidět, že před 15 lety slepovali roztrženou kazetu Jasné páky bezbarvým lakem na nehty... všichni si ty nechutné texty zpívali a někteří u toho dokonce kouřili nebo pili lahváč!!!
Pod záminkou přepudrování si nosu pudrem od Estée Lauder se Alex vytratila ze sálu pryč. Ne, nebylo jí líto utracených 80 korun, byla to velká zkušenost!
Ano, před těmito lidmi ji v pubertě otec Anthon varoval. To on jí zakazoval nabatikovat si tričko, to on jí zakázal poslouchat Kurta Cobaina, přestože kvůli tomu byla Alex v roce 1996 ve třídě považovaná za outsidera, to ON jí zakázal říkat slovo "pohoda" , "piko"a "zelí"... Děkuji ti, Anthone!!!
Jak dlouho bude Alex trvat, než se dostane z tohoto nechutného zážitku do normy? A co Judith a Tamara? Budou se po skončení koncertu škodolibě smát, že Alex zbaběle utekla? A Anthon? Zjistí, kde Alex byla a dá jí přednášku o škodlivosti přílišného hrabání se v lidském nitru? ČTI LUSPACE!!!
Jak si to tak Alex krosila skrz náměstí, potkala přítelkyně své sestry Claire, Tamaru Rubin a Judith Schmiergelovou. Obě byly opět opilé, smály se-jistě nějakému nesmyslu- a nesly si jelení paroh, který ve své opilosti utrhly ze zdi ve viném sklípku. Alex se jim, jak jinak, snažila vyhnout, neboť tyto dvě ženy v ní vzbuzovaly rozporuplné reakce. Nevěděla, zda si jich vážit pro jejich spontánní způsob života nebo jimi pohrdat, neboť se narodily jako obyčejné smrtelnice do středostavovských rodin. Nakonec se jim nevyhnula. Tamara se vesele smála, až se jí náušnice, velké jako byzantské lustry, divoce třásly. Judith se snažila udržet kamennou tvář a noblesní chování, ale když jí Tamara začala vyprávět příběh o tom, jak jí kuna v její staré oktávce začala ožírat gumové hadičky a pak chudera zapadla do motoru, odkud nemohla vylézt a musel jí pomoct pan Laďa z autoservisu, dostala pověstný Juditin záchvat. Alex bylo trapné, že ji lidé vidí ve společnosti takových hrozných osob, ale snažila se zachovat dekooooooooorum! Dokonce pozvala obě slečny na svařák. Asi se v ní cosi pohnulo a duch vánoc zapůsobil.
Pak si s nimi dokonce i chvilku povídala o životě. Sice nepochopila, proč Tamaře vadí, že lidé nosí nudné praktické oblečení a Judith vadí, že se parfémy testují na zvířatech, ale brala to jako daň z pomoci bližnímu a snažila se to neřešit.
Vtom Judith povídá: " Dneska je koncert Zlých šosáků a Todora Ponora... zajdem, Tamaro?" Tamara, která byla již od svých 15 let do Todora Ponora platonicky zamilovaná, nemohla jinak, než souhlasit! Alex měla pocit, že se ocitla na šanghajské tržnici, neboť nerozuměla ani ťuk.
"Pojď s nama, Alex" řekla Tamara a kdyby měla Alex uši napjatější, uslyšela by v Tamařině hlase nechutně ironický tón, kterým dávala najevo Alex, že tento koncert rozhodně nezvládne! Protože je to přece fifinka z nobl rodiny. Alex opravdu nezažila pubertu, kterou zažila Tamara a Judith. Tyto dvě ženy trávily mládí v 90. letech, kdy nosily marteny na roztrhané silonky, nečesaly si týdny vlasy, seděly místo školy v parku, kouřily trávu se staršími kamarády-pankáči a ve walkmanovi ze zastavárny poslouchaly: Potkal jsem ji na Žofíně, celá v černým nesla se jak páááááááááv...a jejich vizuálním idolem byla Monika Načeva.
Alex se nakonec nechala zlákat jen proto, že jí kamarádka Elén o Zlých šosácích vyprávěla a Alex tu hrůzu chtěla vidět na vlastní oči.
Ó, hrůzo!!! Ani ty nejhorší Alexiny představy nevypadaly tak zle jako koncert Zlých šosáků. Vyhublý, do půl těla svlečený alkoholik Todor Ponor, kterému již pomalu ale jistě začaly vypadávat vlasy i zuby, zpívá, no spíše vyřvává do éteru vulgární texty, u kterých Alex vstávají vlasy hrůzou-no považte, příkladně: Chodím si po městě, nemám ani na havaj, není vůbec na místě, že bych se vysral na okraj...půjčil jsem si litr pade od jednoho hajzla z herny, kurva proč Irenko, já sa ptám, je ten život tak černý? Hej hej, hej hej, nemůžu si tahat kurvy na kolej...
Ubohá Alex nevěděla co má dělat. Všude kolem ní spousta divných lidí-většinou na nich bylo vidět, že před 15 lety slepovali roztrženou kazetu Jasné páky bezbarvým lakem na nehty... všichni si ty nechutné texty zpívali a někteří u toho dokonce kouřili nebo pili lahváč!!!
Pod záminkou přepudrování si nosu pudrem od Estée Lauder se Alex vytratila ze sálu pryč. Ne, nebylo jí líto utracených 80 korun, byla to velká zkušenost!
Ano, před těmito lidmi ji v pubertě otec Anthon varoval. To on jí zakazoval nabatikovat si tričko, to on jí zakázal poslouchat Kurta Cobaina, přestože kvůli tomu byla Alex v roce 1996 ve třídě považovaná za outsidera, to ON jí zakázal říkat slovo "pohoda" , "piko"a "zelí"... Děkuji ti, Anthone!!!
Jak dlouho bude Alex trvat, než se dostane z tohoto nechutného zážitku do normy? A co Judith a Tamara? Budou se po skončení koncertu škodolibě smát, že Alex zbaběle utekla? A Anthon? Zjistí, kde Alex byla a dá jí přednášku o škodlivosti přílišného hrabání se v lidském nitru? ČTI LUSPACE!!!
úterý 1. prosince 2009
Jak být nóbl podle Iriny
Informace pro pana Bo: tohle je poslední příspěvek zde-ostatní již budou na luspacu.
Jelikož jsem se velmi vyčerpala popisováním taneční etno party Samira Domatiho (byla to opravdu jízda), tento díl o příhodách slečny Alex bude spíše oddechový. Nebudeme zde probírat složitý vztah mezi ní a Maxem Halibutem, ani nebudeme řešit, zda její sestra Claire zase pod vlivem kombinace antidepresiv a litru bílého vína smrká do toaleťáku na záchodě v nočním klubu a ptá se zrcadla (ve kterém se odráží velké černé skvrny na bílé pleti způsobené zradou voděodolné řasenky Chanel): "Proč mě nikdo nemá ráááád?" Ani nebudeme popisovat to, jak Anthon zaplatil 200 000 Kč, aby si v lovecké sezóně mohl vytřelit na vzácného bílého jelena.
Dnes se zaměříme na to PROČ se vlastně slečně Alex a jejím přátelům věnuji. Připravte se na myšlenku dne otce Furata.
Slečna Alex pochází z cílové skupiny lidí, o kterých se často točí seriály pro post-teenagery, singles a podobně. Mladá, příjemného vzhledu, bohatá (to je důležitý aspekt, neboť lidi nebaví dívat se na seriál, ve kterém hlavní hrdinka obědvá chleba s rybičkama na umakartové kuchyňské lince a má na sobě vytahané tričko z frcu), nevyrovnaná, neví co chce, ale ví, co nechce-což bývá problém mnohých z této cílové skupiny... Prostě Alex je velmi "jedlá" osoba, která přitahuje pozornost těch, kteří se nechtějí zabývat svým vnitřním světem, ale chtějí sledovat, jak si žijou ti, kteří se narodili na šťastné planetě.
Mnozí by do společenské vrstvy, do které spadá Alex, chtěli patřit, ale narodili se do obyčejné rodiny. Ti jsou pro náš život naprosto nejhorší skupinou. Jakýkoli strup, který je přesvědčen o své výjimečnosti, ať už tím, že mu rodiče dali exotické jméno, původ či mu jen tak pro zábavu králíkům vtloukali do hlavy větu: jsi hvězda, vypni hruď! je nebezpečný pro koexistenci na planetě s ostatními, normálně vychovanými lidmi. Uveďme příklad: Alex a Claire mají přítelkyni, která se jmenuje Irina Jelínková. Ano, rodiče přesvědčeni, že lehce pozměněným křestním jménem dají dcerušce do vínku jistou noblesu, u ní zadělali na nebetyčnou povýšenost a namyšlenost na svou údajnou výjimečnost. Tito lidé, jako je Irina, se vykazují mimo jiné chůzí, která se nazývá nesoucí se hovno na lopatě. Irina studuje pseudoobor na filozofické fakultě s názvem sdružené jihoslovanské vědy. S oblibou užívá větných spojení: Zastávám jistý názor. Nenechte se mýlit. Tak s tebou o tom nehodlám polemizovat. Tyto věty umí říct i v západobosenském nářečí, tím pádem její ego úměrně praktičnosti této dovednosti roste. Irina se za každé okolnosti snaží prosadit svůj názor a nezapomene u toho dodat: Já jsem prostě taková-divoká a inteligentní. Irina již od svých 16 let vypadá na 40. Nosí často béžové kalhoty s pukama, květovanou halenku nebo se navleče do upnutého tílka, ze kterého jí přetékají vnady. Ale ona za to nemůže. Je prostě divoká!
Lidé jako Irina většinou bydlí s rodiči v obyčejném 3 plus 1 na periferii, kde nabývají dojmu, že jsou lepší než ostatní. Může za to jejich povrchnost a nevzdělanost, neboť neví, že ve vedlejším vchodě bydlí nejvýznamnější překladatel divadelních her. Pokud nemá překladatel auto, rifle Diesel (Irina na rozdíl od Alex nemá peníze na rifle od Diora) a nosí si oběd v igelitce Albert, nemůže se divit, že Irina jím pohrdá.
Irina se kromě nebetyčné nafrněnosti na něco, co neexistuje, také ráda pouští do pomlouvání ostatních, méně "úspěšných" lidí. Vůbec nejhorší, co může být, je pro tuto slečnu jakýkoli náznak alternativního způsobu života. Pokud má dobrou náladu, mávne rukou a řekne: No jo, tak ty seš prostě alternativní! (ne, opravdu to jednodušeji říct nelze...) a pokud má špatnou náladu, tak se na dotyčného člověka ani nepodívá, protože by její oko mohlo utrpět úraz.
Irina ráda chodí s kamarádkama na kafe, probrat život. Nebojí se pouštět do otevřených intimních diskusí, což by například Alex její přirozená nóbl povaha nedovolila. Co je zajímavé, tak přestože Alex je opravdu snobish, tak Irina se dokáže chovat ještě nadřazeněji...způsob Irinina chování je následující: Představte si například člověka, který neumí řídit letadlo. Suveréně nastoupí do kabiny, nevzlétne-naopak-roztříská stroj v hodnotě několika milionů, ale se strojeným úsměvem na tváři vyleze z letadla a udivenému davu přihlížejících řekne s pohrdavým úšklebkem: No prosím... a pak že to nejde!" Lidé stojící v davu jsou tímto jednáním tak zaskočeni, že si řeknou: " ty jo, tak ta to ale umí!" Irina si nepřipustí chybu ani v případě, že je do nebe volající. Taky proč, že?
A to, že se nenarodila do tak nóbl rodiny jako Alex ji netrápí. Její rodina přece nepotřebuje bydlet v secesní vile, když může bydlet v paneláku, no ni?
No a z tohoto důvodu-z důvodu, že by lidem při čtení románu o Irině vstávaly vlasy na hlavě hrůzou, píšu svůj román o slečne Alex. I v době krize je potřeba psát o bohatství a alespoň zbytcích dobrého vychování.
Čti luspace a pluj na Vlně a Vlastě dobré pohody!
pozn. Vlna a Vlasta jsou moje dvě ovce. Tj. jako vtip, haha. Nazle!
Jelikož jsem se velmi vyčerpala popisováním taneční etno party Samira Domatiho (byla to opravdu jízda), tento díl o příhodách slečny Alex bude spíše oddechový. Nebudeme zde probírat složitý vztah mezi ní a Maxem Halibutem, ani nebudeme řešit, zda její sestra Claire zase pod vlivem kombinace antidepresiv a litru bílého vína smrká do toaleťáku na záchodě v nočním klubu a ptá se zrcadla (ve kterém se odráží velké černé skvrny na bílé pleti způsobené zradou voděodolné řasenky Chanel): "Proč mě nikdo nemá ráááád?" Ani nebudeme popisovat to, jak Anthon zaplatil 200 000 Kč, aby si v lovecké sezóně mohl vytřelit na vzácného bílého jelena.
Dnes se zaměříme na to PROČ se vlastně slečně Alex a jejím přátelům věnuji. Připravte se na myšlenku dne otce Furata.
Slečna Alex pochází z cílové skupiny lidí, o kterých se často točí seriály pro post-teenagery, singles a podobně. Mladá, příjemného vzhledu, bohatá (to je důležitý aspekt, neboť lidi nebaví dívat se na seriál, ve kterém hlavní hrdinka obědvá chleba s rybičkama na umakartové kuchyňské lince a má na sobě vytahané tričko z frcu), nevyrovnaná, neví co chce, ale ví, co nechce-což bývá problém mnohých z této cílové skupiny... Prostě Alex je velmi "jedlá" osoba, která přitahuje pozornost těch, kteří se nechtějí zabývat svým vnitřním světem, ale chtějí sledovat, jak si žijou ti, kteří se narodili na šťastné planetě.
Mnozí by do společenské vrstvy, do které spadá Alex, chtěli patřit, ale narodili se do obyčejné rodiny. Ti jsou pro náš život naprosto nejhorší skupinou. Jakýkoli strup, který je přesvědčen o své výjimečnosti, ať už tím, že mu rodiče dali exotické jméno, původ či mu jen tak pro zábavu králíkům vtloukali do hlavy větu: jsi hvězda, vypni hruď! je nebezpečný pro koexistenci na planetě s ostatními, normálně vychovanými lidmi. Uveďme příklad: Alex a Claire mají přítelkyni, která se jmenuje Irina Jelínková. Ano, rodiče přesvědčeni, že lehce pozměněným křestním jménem dají dcerušce do vínku jistou noblesu, u ní zadělali na nebetyčnou povýšenost a namyšlenost na svou údajnou výjimečnost. Tito lidé, jako je Irina, se vykazují mimo jiné chůzí, která se nazývá nesoucí se hovno na lopatě. Irina studuje pseudoobor na filozofické fakultě s názvem sdružené jihoslovanské vědy. S oblibou užívá větných spojení: Zastávám jistý názor. Nenechte se mýlit. Tak s tebou o tom nehodlám polemizovat. Tyto věty umí říct i v západobosenském nářečí, tím pádem její ego úměrně praktičnosti této dovednosti roste. Irina se za každé okolnosti snaží prosadit svůj názor a nezapomene u toho dodat: Já jsem prostě taková-divoká a inteligentní. Irina již od svých 16 let vypadá na 40. Nosí často béžové kalhoty s pukama, květovanou halenku nebo se navleče do upnutého tílka, ze kterého jí přetékají vnady. Ale ona za to nemůže. Je prostě divoká!
Lidé jako Irina většinou bydlí s rodiči v obyčejném 3 plus 1 na periferii, kde nabývají dojmu, že jsou lepší než ostatní. Může za to jejich povrchnost a nevzdělanost, neboť neví, že ve vedlejším vchodě bydlí nejvýznamnější překladatel divadelních her. Pokud nemá překladatel auto, rifle Diesel (Irina na rozdíl od Alex nemá peníze na rifle od Diora) a nosí si oběd v igelitce Albert, nemůže se divit, že Irina jím pohrdá.
Irina se kromě nebetyčné nafrněnosti na něco, co neexistuje, také ráda pouští do pomlouvání ostatních, méně "úspěšných" lidí. Vůbec nejhorší, co může být, je pro tuto slečnu jakýkoli náznak alternativního způsobu života. Pokud má dobrou náladu, mávne rukou a řekne: No jo, tak ty seš prostě alternativní! (ne, opravdu to jednodušeji říct nelze...) a pokud má špatnou náladu, tak se na dotyčného člověka ani nepodívá, protože by její oko mohlo utrpět úraz.
Irina ráda chodí s kamarádkama na kafe, probrat život. Nebojí se pouštět do otevřených intimních diskusí, což by například Alex její přirozená nóbl povaha nedovolila. Co je zajímavé, tak přestože Alex je opravdu snobish, tak Irina se dokáže chovat ještě nadřazeněji...způsob Irinina chování je následující: Představte si například člověka, který neumí řídit letadlo. Suveréně nastoupí do kabiny, nevzlétne-naopak-roztříská stroj v hodnotě několika milionů, ale se strojeným úsměvem na tváři vyleze z letadla a udivenému davu přihlížejících řekne s pohrdavým úšklebkem: No prosím... a pak že to nejde!" Lidé stojící v davu jsou tímto jednáním tak zaskočeni, že si řeknou: " ty jo, tak ta to ale umí!" Irina si nepřipustí chybu ani v případě, že je do nebe volající. Taky proč, že?
A to, že se nenarodila do tak nóbl rodiny jako Alex ji netrápí. Její rodina přece nepotřebuje bydlet v secesní vile, když může bydlet v paneláku, no ni?
No a z tohoto důvodu-z důvodu, že by lidem při čtení románu o Irině vstávaly vlasy na hlavě hrůzou, píšu svůj román o slečne Alex. I v době krize je potřeba psát o bohatství a alespoň zbytcích dobrého vychování.
Čti luspace a pluj na Vlně a Vlastě dobré pohody!
pozn. Vlna a Vlasta jsou moje dvě ovce. Tj. jako vtip, haha. Nazle!
pátek 27. listopadu 2009
Samirova taneční párty
Již dlouho jsem nenapsala příspěvek o Alex, nějak nebyl čas, no ale napravíme to...Jak již všichni víme, blíží se zima a to je vždy Alex velmi melancholická. Nebaví ji ani číst Elle, ani pít Sauvignon, uzobávat belgické pralinky ani chodit po nákupech s kamarádkou Ellén. Nejradši by jen tak ležela v posteli a posílala lehounce depresivní smsky Maxovi Halibutovi. Například: Maxi, podzim se chýlí ke konci, barviček ubývá, potřebuju plyšové objetí!!! Bohužel Max Halibut je velmi zaneprázděný člověk. V podstatě nechápe, jak může někdo nevědět, co dělat, protože práce je přece pořád plno...Když zrovna není v práci, chodí na squash, golf, thajskou masáž nebo zpívat do kostelního sboru, jako správný kladný hrdina.
Alex se prostě nudila. Učit se jí nechtělo (kdyby to věděl otec Anthon, asi by se o něj pokoušely mdloby), a tak se nakonec překonala a zkusila zavolat kamarádkám. Vlasta Mikulášková zrovna nemohla, protože byla se svým otcem, největším disidentem všech dob na after-after-after-listopadové retroparty, kde pan Mikulášek četl své básně a hrál na otlučenou kytaru své protestsongy o tom, jak se cítí jako vězeň ve své vlastní zemi. Nakonec to spláchl osmi rumama a tuctem piv. Kamarádka Ellén bohužel také neměla čas. Zrovna hřebelcovala svého nejkrásnějšího koně Zlatohříváka a čekala na své farmě návštěvu ze Švýcarska. Komu jen Alex zavolá??? Její sestra Claire se pilně učila na státnice z managementu správné teploty soudní síně a chudinka, měla z toho hrůzu...Komu jen Alex napíše? Nakonec se to vyřešilo za ni. Přišla jí sms od rodinného přítele Samira Domatiho, že dnes večer se koná etno párty a že on sám tam bude učit lidi turecké, kurdské a havajské tance.
Alex byla nadšená. Hned zavolala sluhu, ať vyřídí Claire tuto zprávu. Zároveň ať jí přichystá blyštivý top od Diora z letošní letní kolekce. NE ten černý, ale ten modrozlatý...!!!
Holky se vytunily jako podle posledního čísla Kosmopolitanu a i když je trochu trápilo, že neměly postavu jako přirozeně šlachovitý transsexuál s hlavou delší než kůň Effekt, S.J. Parker, musíme uznat, že jim to slušelo.
Samir Domati, jejich kamarád, byl z Turecka. Byl to hubený, lehce nevkusný, asi 40-letý pán, který vždy nosil pečlivě nagelovanou vlnu, úzké černé kalhoty a často bílý nátělník a bílé tenisky. Na krku zlatý řetěz s přívěskem ve tvaru půlměsíce. Neznámo proč, měl pocit, že je velmi schopný, přátelský a zábavný...Samir měl na akci také svou ženu Marci. Samirova žena...o té by se daly psát samostatné romány. Seznámili se kdysi v rámci družby na mezinárodním letním táboře v NDR, kde Marcelka působila jako tlumočnice. Samira zaujal její neobvyklý (pro Turka) vzhled. Marci byla bílá až růžová, jako larva a stejně tak i měkká, měla mastící se krátké vlasy barvy velbloudí moči, nosila zásadně tzv. sportovně-elegantní módu, rozuměj: hovínkově hnědé semišové kalhoty, béžovou košili a koženou vestu. Vše doplněno o zlaté nenápadné šperky. Samir je dodnes z Marci hotovej a vůbec mu nevadí, že Marci je typická česká mamina, která čte časopis Vlasta a Květy, chodí do kurzů ručních prací, má ráda zabíjačku, o víkendu peče třenou bábovku a vrchol zábavy je sledovat v telce Superstar a taneční soutěž slavných herců. Marci si však nepřipouší, že by nebyla zároveň přitažlivá kočička, navíc vzdělaná, protože je přece ta tlumočnice, no ni?
Alex byla moc ráda, že ji Samir pozval. Přijde na jiné myšlenky a navíc se naučí nějaké taneční kroky. Samir si bere mikrofon a říká: Važéni pšatélé, naučim vas turecký bšišní tanéc! Obecenstvo se sestává ze studentů etnologie-příp. enviromentu, to jsou ti, co mají na hlavě fezy, kolem krku palestinskou šálu, někteří z nich dokonce židovskou jarmulku a nepálské tkané kalhoty na šňůrce a z matek na mateřské dovolené, to jsou ty, co se často baví s Marci a mají na sobě tříčtvrteční legíny a přes ně maxi-tričko s palmou a nápisem Bali Dream. Ostatní jsou nagelovaní panáci z arabského světa a vystajlované micinky, které dělají buď ve sportbaru nebo v kanceláři.
Výuka tance probíhala podle plánu, jen vyhublý střapatý chlapec s čelenkou a make-upem, kterým zakrýval své post-pubertální akné neustále vykřikoval, že takhle se to netančí, protože na youtube to tancujou jinak a když ON byl stopem po Evropě tak to tam jako taky tančili jinak!!! Ostatní na něho ječeli, že neví, o čem mluví a on se urazil a šel radši nadávat své staré matce.
Alex byla šťastná. Tancovala a bavila se, popíjela vínečko a těšila se na tombolu, která byla součástí večera. Sice skoro všechny ceny překvapivě vyhrál Samir a jeho žena Marci, ale i na Alex tu zbyla alespoň cena útěchy-vyšívaný saunovací pás s tureckými motivy.
Alex se šťastná vracela soukromým taxálem červené barvy a radostně mávala saunovacím pásem, když předjížděla taxík stříbrné barvy, ve kterém jela její sestra Claire. Holky si to prostě užily.
Bude Alex i zítra takto veselá a šťastná? A Claire? Podaří se jí udělat tak těžká zkouška? A co Max Halibut? Proč nešel s Alex na etnopárty? Stahují se nad jejich vztahem mráčky? Nebo bude Alex pouštět dráčky? Čti Luspace!!!
Alex se prostě nudila. Učit se jí nechtělo (kdyby to věděl otec Anthon, asi by se o něj pokoušely mdloby), a tak se nakonec překonala a zkusila zavolat kamarádkám. Vlasta Mikulášková zrovna nemohla, protože byla se svým otcem, největším disidentem všech dob na after-after-after-listopadové retroparty, kde pan Mikulášek četl své básně a hrál na otlučenou kytaru své protestsongy o tom, jak se cítí jako vězeň ve své vlastní zemi. Nakonec to spláchl osmi rumama a tuctem piv. Kamarádka Ellén bohužel také neměla čas. Zrovna hřebelcovala svého nejkrásnějšího koně Zlatohříváka a čekala na své farmě návštěvu ze Švýcarska. Komu jen Alex zavolá??? Její sestra Claire se pilně učila na státnice z managementu správné teploty soudní síně a chudinka, měla z toho hrůzu...Komu jen Alex napíše? Nakonec se to vyřešilo za ni. Přišla jí sms od rodinného přítele Samira Domatiho, že dnes večer se koná etno párty a že on sám tam bude učit lidi turecké, kurdské a havajské tance.
Alex byla nadšená. Hned zavolala sluhu, ať vyřídí Claire tuto zprávu. Zároveň ať jí přichystá blyštivý top od Diora z letošní letní kolekce. NE ten černý, ale ten modrozlatý...!!!
Holky se vytunily jako podle posledního čísla Kosmopolitanu a i když je trochu trápilo, že neměly postavu jako přirozeně šlachovitý transsexuál s hlavou delší než kůň Effekt, S.J. Parker, musíme uznat, že jim to slušelo.
Samir Domati, jejich kamarád, byl z Turecka. Byl to hubený, lehce nevkusný, asi 40-letý pán, který vždy nosil pečlivě nagelovanou vlnu, úzké černé kalhoty a často bílý nátělník a bílé tenisky. Na krku zlatý řetěz s přívěskem ve tvaru půlměsíce. Neznámo proč, měl pocit, že je velmi schopný, přátelský a zábavný...Samir měl na akci také svou ženu Marci. Samirova žena...o té by se daly psát samostatné romány. Seznámili se kdysi v rámci družby na mezinárodním letním táboře v NDR, kde Marcelka působila jako tlumočnice. Samira zaujal její neobvyklý (pro Turka) vzhled. Marci byla bílá až růžová, jako larva a stejně tak i měkká, měla mastící se krátké vlasy barvy velbloudí moči, nosila zásadně tzv. sportovně-elegantní módu, rozuměj: hovínkově hnědé semišové kalhoty, béžovou košili a koženou vestu. Vše doplněno o zlaté nenápadné šperky. Samir je dodnes z Marci hotovej a vůbec mu nevadí, že Marci je typická česká mamina, která čte časopis Vlasta a Květy, chodí do kurzů ručních prací, má ráda zabíjačku, o víkendu peče třenou bábovku a vrchol zábavy je sledovat v telce Superstar a taneční soutěž slavných herců. Marci si však nepřipouší, že by nebyla zároveň přitažlivá kočička, navíc vzdělaná, protože je přece ta tlumočnice, no ni?
Alex byla moc ráda, že ji Samir pozval. Přijde na jiné myšlenky a navíc se naučí nějaké taneční kroky. Samir si bere mikrofon a říká: Važéni pšatélé, naučim vas turecký bšišní tanéc! Obecenstvo se sestává ze studentů etnologie-příp. enviromentu, to jsou ti, co mají na hlavě fezy, kolem krku palestinskou šálu, někteří z nich dokonce židovskou jarmulku a nepálské tkané kalhoty na šňůrce a z matek na mateřské dovolené, to jsou ty, co se často baví s Marci a mají na sobě tříčtvrteční legíny a přes ně maxi-tričko s palmou a nápisem Bali Dream. Ostatní jsou nagelovaní panáci z arabského světa a vystajlované micinky, které dělají buď ve sportbaru nebo v kanceláři.
Výuka tance probíhala podle plánu, jen vyhublý střapatý chlapec s čelenkou a make-upem, kterým zakrýval své post-pubertální akné neustále vykřikoval, že takhle se to netančí, protože na youtube to tancujou jinak a když ON byl stopem po Evropě tak to tam jako taky tančili jinak!!! Ostatní na něho ječeli, že neví, o čem mluví a on se urazil a šel radši nadávat své staré matce.
Alex byla šťastná. Tancovala a bavila se, popíjela vínečko a těšila se na tombolu, která byla součástí večera. Sice skoro všechny ceny překvapivě vyhrál Samir a jeho žena Marci, ale i na Alex tu zbyla alespoň cena útěchy-vyšívaný saunovací pás s tureckými motivy.
Alex se šťastná vracela soukromým taxálem červené barvy a radostně mávala saunovacím pásem, když předjížděla taxík stříbrné barvy, ve kterém jela její sestra Claire. Holky si to prostě užily.
Bude Alex i zítra takto veselá a šťastná? A Claire? Podaří se jí udělat tak těžká zkouška? A co Max Halibut? Proč nešel s Alex na etnopárty? Stahují se nad jejich vztahem mráčky? Nebo bude Alex pouštět dráčky? Čti Luspace!!!
pondělí 9. listopadu 2009
Alex, Miss Piggy and art
Dnes se konečně budeme zase věnovat Alex. Konkrétně jejímu studiu. Již víme, že Alex se chce stát slavnou galeristkou, pořádat nóbl vernisáže a pracovat nejlépe někde v zahraničí. Proto se vrhla na uměnovědná studia, která by jí v cestě za vysněnou prací měla pomoci.
Mezi její nejlepší přátele na univerzitě patřila Vlasta Mikulášková, která byla na rozdíl od Alex sice poněkud výstřední, ale zase ji s ní spojoval nóbl původ. Vlasta sice nebyla nóbl ve stylu Alex, tj. materiálně, nýbrž duchovně! Její rodiče byli filozofové umění, estéti a údajně velmi sečtělí lidé. Pokud bychom je ale delší dobu pozorovali, zjistili bychom, že jsou v konečném důsledku stejně trapní a povrchní jako pan Anthon. Dalším společným znakem obou kamarádek byla i jistá nadřazenost ostatním. Tuto vlastnost obě dívky zdědily po svých rodičích.
Alex jako malá nesměla kamarádit s dětmi chudých a postižených, Vlasta sice ano, ale jejich rodiče nesměli být v komunistické straně. Neboť když pan Mikulášek zjistil, že Vlastička jednou tlačila ve školce hovínko vedle syna předsedy NV, byl z toho tak zděšen, že se deset dní nemodlil.
Alex i Vlasta zastávaly názor, že lidé, kteří nejsou šťastni, si za to mohou sami. Nutno podotknout, že Vlasta byla praktikující evangelička a vysvětlovala to takto: bůh je jen pro slabochy, ale Bůh!!! je tu pro nás. Když je ti zima, tak se obleč, když máš hlad, tak se najez, když nemáš prachy, tak si je vydělej, když nemáš partnera, tak si ho najdi a když jsi hluchý či slepý, tak nebuď nebo máš prostě smůlu.
Alex a Vlasta spolu rády chodily na kávu. Alex tu ovšem byla ta, která se musela podřídit a nejít na tu kávu do nejdražší restaurace ve městě, ale do kavárny s "duší". Duší rozumějme prostě vypinkaný pozérský art design styl. Muselo to být prostě místo, které bylo "netradiční". Vykazovalo se (jakoby mimochodem) ledabyle seskupenými předměty a nábytkem, které však byly detailně navrženy architektem od uměle patinovaného nábytku až po poslední kresbičku kosočtverce na WC.
Mezi její nejlepší přátele na univerzitě patřila Vlasta Mikulášková, která byla na rozdíl od Alex sice poněkud výstřední, ale zase ji s ní spojoval nóbl původ. Vlasta sice nebyla nóbl ve stylu Alex, tj. materiálně, nýbrž duchovně! Její rodiče byli filozofové umění, estéti a údajně velmi sečtělí lidé. Pokud bychom je ale delší dobu pozorovali, zjistili bychom, že jsou v konečném důsledku stejně trapní a povrchní jako pan Anthon. Dalším společným znakem obou kamarádek byla i jistá nadřazenost ostatním. Tuto vlastnost obě dívky zdědily po svých rodičích.
Alex jako malá nesměla kamarádit s dětmi chudých a postižených, Vlasta sice ano, ale jejich rodiče nesměli být v komunistické straně. Neboť když pan Mikulášek zjistil, že Vlastička jednou tlačila ve školce hovínko vedle syna předsedy NV, byl z toho tak zděšen, že se deset dní nemodlil.
Alex i Vlasta zastávaly názor, že lidé, kteří nejsou šťastni, si za to mohou sami. Nutno podotknout, že Vlasta byla praktikující evangelička a vysvětlovala to takto: bůh je jen pro slabochy, ale Bůh!!! je tu pro nás. Když je ti zima, tak se obleč, když máš hlad, tak se najez, když nemáš prachy, tak si je vydělej, když nemáš partnera, tak si ho najdi a když jsi hluchý či slepý, tak nebuď nebo máš prostě smůlu.
Alex a Vlasta spolu rády chodily na kávu. Alex tu ovšem byla ta, která se musela podřídit a nejít na tu kávu do nejdražší restaurace ve městě, ale do kavárny s "duší". Duší rozumějme prostě vypinkaný pozérský art design styl. Muselo to být prostě místo, které bylo "netradiční". Vykazovalo se (jakoby mimochodem) ledabyle seskupenými předměty a nábytkem, které však byly detailně navrženy architektem od uměle patinovaného nábytku až po poslední kresbičku kosočtverce na WC.
Alex si v takovém podniku připadala jako opravdová umělkyně. (Naučila ji to Vlasta). Seděla u velké prosklené výlohy, kouřila cigaretu ve špičce a pila černou kávu...bylo to tak dekadentní a vzrušující!!! Navíc když si u toho s Vlastou zapisovaly své myšlenky do deníčků se sametovým černým potahem!!! Možná si řeknete, proč Anthon dovolí Alex stýkat se s Vlastou... Anthonovi se totiž líbí Vlastina samolibost, vysoké sebevědomí a její vypinkaný pozérský styl. Vlasta jako jediná z Alexiných spolužaček má volný přístup do jejich vily, může s Alex pít francouzské víno na terase a může s ní psát seminární práce o tom, jak ženy v umění 20. let hodily na plátna své osobnosti, začaly nasávat meziválečnou atmosféru a jejich vzkaz budoucí generaci přežil zaklet do věčné strnulosti a zároveň nekonečné výpovědi. Ou jé!
Alexina nová kamarádka Vlasta byla sama umělecky činná. Ve volných chvílích malovala pastelovými barvičkami různé morbidní výjevy, protože ta neskonalá křehkost pastelů a brutalita vražd se přece tak dokonale snoubí!!! Stejně tak se snoubil i její vztah s přítelem Viktorem Vystřízlilem. Viktor, než poznal Vlastu, byl pracovitý, skromný, sečtělý a kamarádil se s tamními post-undergroundovými osobnostmi. Jeho jediný majetek v podobě hnědých manšestráků, lahváče a velké sklenice utopenců měl uchován v podřadném podnájmu na starém internátě. Ovšem po osudovém setkání s Vlastou se Viktor přestal starat o ostatní a staral se jen o to, jak se zavděčit Vlastě. Proto opustil dosavadní problémové vztahy s ochlastama bez budoucnosti a začal na sobě makat a starat se o svůj vzhled. Do roka a do dne se z něj stal nažehlený mladík, co voní kolínskou a co si dopoledne dá ke svačině jogurt a ovocný džus a pořádá v Praze semináře o minimal artu!!!
Vlasta měla zvláštní schopnost tvořit si okolí k obrazu svému. Těžko říct, čím to bylo. Vlasta nebyla ani zvlášť krásná, (připomínala trochu prasečí holčičku Miss Piggy z oblíbené dětské show Open Sesame), nebyla ani zvlášť příjemná (asi jako bulharská servírka Krema, která vám polije záda horkým olejem a vynadá vám za to, že VY blbě sedíte!!!) a nebyla ani zvlášť kamarádská (přátele si vybírala podle toho, jestli pro ni měli nějaký význam a pokud ne, dávala to najevo tak, že si o ně opírala své unavené a často lehce smrduté nožky oblečené do barevných silonových punčoch). Vlasta prostě byla Vlasta.
Alex po čase zjistila, že Vlasta je pro ni přece jen příliš velké sousto a zvítězil její vrozený smysl pro povinnost. Místo vysedávání v kavárnách pod obrazy menstruujících medvídků s duchaplými komentáři,začala Alex raději spolupracovat s italskou galerií ve Florencii. Tuto práci jí, jak jinak, dohodil tatínek Anthon, resp. jeho sestřenice Gina, jejíž galerie byla pro Alex jistě dobrou startovní metou v její úspěšné kariéře galeristky.
Splní se Alex její sen? Bude jí Vlasta závidět? Také si píšete pocitové deníčky v kavárnách? Ne? Ano? Máte rádi unylé kavárenské micinky, které schovány za knihu Franze Kafky pozorují kdo se na ně dívá? Ne? Ano? A máte rádi Alex? Piště komentáře a čtěte Luspace!!!
pondělí 2. listopadu 2009
Všchno nejlepší Claire, mon chérrie...
Claire seděla na balkóně v péřovém kabátě Gucci po Alex, kouřila lehký Petry, které byly pečlivě přeskládány do platinové tabákové krabičky z 18. století, aby Anthon nezjistil, že Claire kouří levný cigára a pozorovala první sněhové vločky. Přemýšlela o tom, jaké by to bylo, kdyby si mohla žít po svém, nemuset dělat práci, která ji nebaví, nemuset chodit do nóbl podniků, kamarádit jen s dětmi významných osobností a nosit značkové hadry. Jaké by to bylo, kdyby si mohla nechat naplést dredy, vytetovat jelena Větrníka na zápěstí nebo podívat se do výprodeje.
Aby bylo jasno-Claire přemýšlela o tom, jaké by to bylo dělat to legálně, protože za Anthonovými zády zkoušela věci, které by nikdy nesměla s jeho svolením zkusit. Co je pro nás zajímavé je to, že Claire se přátelila s Judith Schmiergelovou a Tamarou Rubin. Bylo to přátelství sváteční, zakázané a zvláštní. Claire se přes Anthonův nesouhlas s oběma ženami stýkala. Sice jen občas a jen na chvíli, ale něco se jí na těch prazvláštně přemýšlejících, prazvláštně vtipných a prazvláštně vkusných ženách líbilo.
Svým způsobem je měla ráda, zároveň je litovala, vlastně sama nevěděla, co s nimi má společného, ale něco asi ano, když s nimi občas trávila drahocenný čas. Na Judith Schmiergelové ji fascinovala její sečtělost, záliba v ekologii a drsný suchý humor. Na Tamaře Rubin zase obdivovala její styl oblékání, který se nijak nedá popsat. Je to něco jako kdyby Kleopatra místo egyptských soch měla v paláci kýčovité sošky jelenů a lišek, na rukou secesní náramky a byla oděna do kožené bundy 70. let ála Boddie and Doyl.
Ale proč o nich mluvíme? Claire s nimi totiž měla sraz, neboť měla narozeniny a pozvala je na nejlepší kááávu!!! Čeká ji ještě samozřejmě oficiální oslava, kam by tyhle dvě rozhodně přijít nemohly. Co by tomu řekl Anthon, kdyby do jejich vily vešla Judith v kabátku ze 40. let, tmavém boa, nalíčená rudou rtěnkou, připomínající tajemnou upíří ženu a Tamara v tureckých nasrávačkách, dvěma plyšovými tygry v uších a péřovým vějířem??? No...po pravdě by Claire asi vyhodil z domu.
Takže Claire, Tamara a Judith se občas musely sejít na neutrální půdě. Do jejich podivné party patřila ještě jedna žena. Zlata Stejskalová. Zlata nebyla vlastně na první pohled, na rozdíl od Judith a Tamary, ničím zvláštní. Vypadala jako německá rehabilitační sestra a jejím největším módním výstřelkem zatím byly pseudo-sado-maso lakované pantofle s řetízkem z Chorvatska. Zlata byla velmi přísná, k sobě i ostatním a přestože nikdy nemluvila sprostě, na rozdíl od Judith a Tamary, nešetřila jedovatými poznámkami a komentáři na účet mnoha ubohých lidí, kteří si to mnohdy ani nezasloužili.
Všechny tyto ženy se sešly u kávy, aby oslavily Claiřiny narozeniny. Claire objednala všem šlehané italské capuccino a láhev toho ne úplně nejlepšího vína, protože věděla, že Judith, Tamara i Zlata vyslópnó téměř cokoli a jelikož nejsou dcery nóbl rodičů, nepoznají kvalitu. Mýlila se. Jen přirozený takt nedovolil ani jedné z nich omlátit Claire výběr vína o hlavu. Popojedem.
Jak to tak sleduju, tato scéna-tedy 4 rozdílné a přitom podobné ženy... to máme pěkný pseudosex ve městě! Podobným směrem se ubírá většinou i debata zúčastněných.
Claire se cítí konečně svobodná a občas si malinko postěžuje na Anthona, jako že už to kolikrát s tou nobl společností přehání. Pak ale řekne: "Ale to lyžování ve Švýcarsku, to bude bomba, na to se jako hafo těším!" Judith a Tamara většinou celou dobu hlásí nějaká moudra, všechny situace zlehčují nebo ironizují. Proto se nakonec stane to, že Judith se baví s Tamarou a Claire se Zlatou. Zlata totiž jako jediná Claire rozumí. Chodí nakupovat do stejných obchodů, obě nechápou Tamaru, proč leze do charity shopů, nechápou Judith proč udržuje neperspektivní vztahy, a obě se umí v pravý čas zvednout a říct: "V nejlepším je třeba odejít."
Zlata a Claire tedy odešly, protože Claire se musela v pátek večer učit na veledůležité zkoušky a Zlata cítila potřebu vypadnout od Judith a Tamary, protože by nerada poslouchala ty negativní kecy moc dlouho.
Když Tamara a Judith osaměly, přisedl si k nim Juditin kamarád Kosmas, otevřel starodávnou aktovku a řekl: "Tak, děvčata... dnes jsem sehnal bezvadnej plakát Deana Reada." Tamaru potěšilo to, že není jediná, která vymetá vetešnictví a Judith byla ráda, že má někdo ještě z takových věcí radost.
Kdyby tam Zlata a Claire ještě seděly, přesně tohle by byla ta chvíle, kdy by zvedly kotvy a odpluly.
Jaká vlastně Claire je? Je to stejná povrchní slepice, jako Alex? Nebo prožívá vnitřní boj? Má Zlata větší nohy než pták Noh? Nosí pták noh také lakované pantofle? A co Anthon? Zjistí, s kým Claire seděla večer u kávy a potrestá ji? Čti Luspace!!!
Aby bylo jasno-Claire přemýšlela o tom, jaké by to bylo dělat to legálně, protože za Anthonovými zády zkoušela věci, které by nikdy nesměla s jeho svolením zkusit. Co je pro nás zajímavé je to, že Claire se přátelila s Judith Schmiergelovou a Tamarou Rubin. Bylo to přátelství sváteční, zakázané a zvláštní. Claire se přes Anthonův nesouhlas s oběma ženami stýkala. Sice jen občas a jen na chvíli, ale něco se jí na těch prazvláštně přemýšlejících, prazvláštně vtipných a prazvláštně vkusných ženách líbilo.
Svým způsobem je měla ráda, zároveň je litovala, vlastně sama nevěděla, co s nimi má společného, ale něco asi ano, když s nimi občas trávila drahocenný čas. Na Judith Schmiergelové ji fascinovala její sečtělost, záliba v ekologii a drsný suchý humor. Na Tamaře Rubin zase obdivovala její styl oblékání, který se nijak nedá popsat. Je to něco jako kdyby Kleopatra místo egyptských soch měla v paláci kýčovité sošky jelenů a lišek, na rukou secesní náramky a byla oděna do kožené bundy 70. let ála Boddie and Doyl.
Ale proč o nich mluvíme? Claire s nimi totiž měla sraz, neboť měla narozeniny a pozvala je na nejlepší kááávu!!! Čeká ji ještě samozřejmě oficiální oslava, kam by tyhle dvě rozhodně přijít nemohly. Co by tomu řekl Anthon, kdyby do jejich vily vešla Judith v kabátku ze 40. let, tmavém boa, nalíčená rudou rtěnkou, připomínající tajemnou upíří ženu a Tamara v tureckých nasrávačkách, dvěma plyšovými tygry v uších a péřovým vějířem??? No...po pravdě by Claire asi vyhodil z domu.
Takže Claire, Tamara a Judith se občas musely sejít na neutrální půdě. Do jejich podivné party patřila ještě jedna žena. Zlata Stejskalová. Zlata nebyla vlastně na první pohled, na rozdíl od Judith a Tamary, ničím zvláštní. Vypadala jako německá rehabilitační sestra a jejím největším módním výstřelkem zatím byly pseudo-sado-maso lakované pantofle s řetízkem z Chorvatska. Zlata byla velmi přísná, k sobě i ostatním a přestože nikdy nemluvila sprostě, na rozdíl od Judith a Tamary, nešetřila jedovatými poznámkami a komentáři na účet mnoha ubohých lidí, kteří si to mnohdy ani nezasloužili.
Všechny tyto ženy se sešly u kávy, aby oslavily Claiřiny narozeniny. Claire objednala všem šlehané italské capuccino a láhev toho ne úplně nejlepšího vína, protože věděla, že Judith, Tamara i Zlata vyslópnó téměř cokoli a jelikož nejsou dcery nóbl rodičů, nepoznají kvalitu. Mýlila se. Jen přirozený takt nedovolil ani jedné z nich omlátit Claire výběr vína o hlavu. Popojedem.
Jak to tak sleduju, tato scéna-tedy 4 rozdílné a přitom podobné ženy... to máme pěkný pseudosex ve městě! Podobným směrem se ubírá většinou i debata zúčastněných.
Claire se cítí konečně svobodná a občas si malinko postěžuje na Anthona, jako že už to kolikrát s tou nobl společností přehání. Pak ale řekne: "Ale to lyžování ve Švýcarsku, to bude bomba, na to se jako hafo těším!" Judith a Tamara většinou celou dobu hlásí nějaká moudra, všechny situace zlehčují nebo ironizují. Proto se nakonec stane to, že Judith se baví s Tamarou a Claire se Zlatou. Zlata totiž jako jediná Claire rozumí. Chodí nakupovat do stejných obchodů, obě nechápou Tamaru, proč leze do charity shopů, nechápou Judith proč udržuje neperspektivní vztahy, a obě se umí v pravý čas zvednout a říct: "V nejlepším je třeba odejít."
Zlata a Claire tedy odešly, protože Claire se musela v pátek večer učit na veledůležité zkoušky a Zlata cítila potřebu vypadnout od Judith a Tamary, protože by nerada poslouchala ty negativní kecy moc dlouho.
Když Tamara a Judith osaměly, přisedl si k nim Juditin kamarád Kosmas, otevřel starodávnou aktovku a řekl: "Tak, děvčata... dnes jsem sehnal bezvadnej plakát Deana Reada." Tamaru potěšilo to, že není jediná, která vymetá vetešnictví a Judith byla ráda, že má někdo ještě z takových věcí radost.
Kdyby tam Zlata a Claire ještě seděly, přesně tohle by byla ta chvíle, kdy by zvedly kotvy a odpluly.
Jaká vlastně Claire je? Je to stejná povrchní slepice, jako Alex? Nebo prožívá vnitřní boj? Má Zlata větší nohy než pták Noh? Nosí pták noh také lakované pantofle? A co Anthon? Zjistí, s kým Claire seděla večer u kávy a potrestá ji? Čti Luspace!!!
neděle 1. listopadu 2009
Tajemství Anthonova skleníku
Max Halibut byl potomek slavného rakouského neurologa Franze Halibuta, který se proslavil jako konzulatant v slavném seriálu Doktor z hor. Franz Halibut byl již v důchodu, věnoval se dostihům a sázkám, provozoval jachting a na stará kolena svůj život zasvětil pěstování muškátů. Jeho muškáty se staly slavnými po celém Rakousku a jejich sláva se dotkla hvězd. Prostřednictvím katalogu Zonnerstein Blumen se fotografie muškátů dostaly i na stůl Anthona. Anthon byl okouzlen krásou a barevností Halibutových muškátů. Ihned se rozjel za ním s kufříkem eurobankovek, aby alespoň jeden muškát odkoupil a mohl si ho dát na balkon své terasy, kde často se svou dcerou Alex popíjejí nejlepší šampaňské a přikusují kaviár či lanýže.
Řeknete si možná: Proč si nezajel Anthon do zahradnictví Čtyřlístek a nekoupil si tam muškáty za půl sta? Řeknete si to proto, že jste obyčejný póvl, který nakupuje jen to, na co má!!! Anthon by se s vámi nikdy nezahodil, nikdy by vás nepozdravil, Anthon by vám možná nechal pověsit mu kabát v nóbl cukrárničce a přestože by vás neznal, považoval by vás za poslíčka, kterému by vtiskl do dlaně desetikorunu za snahu. Anthon je NĚKDO! a když jste někdo, musíte mít to nejlepší i za cenu, že to tu cenu vlastně nemá.
Anthon opravdu přijel s květináčem. Jeho terasu teď zdobí Halibutův muškát. O muškát se mu stará zahradník Ruda Dufek, který je držitel ceny Zlatý muškát. Ruda je nejlepší zahradní manažer, pěstitel, nositel mnoha ocenění za ekologické pěstování a také cestovatel. Z cest po Indonesii, kam jel se svou přítelkyní Terkou Frgálovou, přivezl Anthonovi spoustu rozmanitých rostlin, které přestože se nesmějí vyvážet, ekolog Ruda za tučný úplatek ekologicky převezl přes hranice. Terka Frgálová, která nikdy nemá špatnou náladu a používá stále dokola větu: "To je supr!" v různých obměnách (tedy Supr, děcka! To je paráda! No suuuupeeer!)..., měla protentokrát pořádnej strach. Ale když ji Ruda ujistil, že Anthon je za pašované chráněné rostliny vezme na módní přehlídku EKOFASHION a daruje jim poukázku do BIO restaurace, rozzářily se Terce oči a řekla jen: "Tyjo, no tak to je ale fakt SUPR!" a nacpala si do spoďárů ohrožené druhy flóry.
Zatímco Ruda opečovával za tučný honorář kradené rostliny v Anthonově skleníku, Anthon seděl na terase, kouřil kubánský doutník, četl hodnotnou knihu a popíjel dvanáctiletou skotskou whiskey. Čekal na Alex. Nějak dlouho se nevrací... kde může být? Přece každý den přesně v 8 hodin musí být doma a učit se na klavír nebo francouzsky. Ne nadarmo jí přece platí ty nejlepší učitele...
Nechce, aby Alex dopadla jako Anthonova starší dcera Marie-Claire. (říkejme jí zkráceně Claire). Claire žije s Anthonem a Alex v jednom domě, ale není zdaleka tak ambiciozní, jako Alex. Anthonovi jednou řekla něco, co ho k smrti urazilo, a sice, že "chce normálního borca, co ji bude mít rád a bude v pohodě". Výraz "v pohodě" vůbec Anthon k smrti nenáviděl. Připomínal mu androše, máničky, flákače a asociály. A jelikož jeho dcera tento výraz použila, ztratila jeho přízeň a od té doby ji Anthon neuznává. Bere ji spíše jako domácí služku, která pere, žehlí, vaří a občas si vyjde do společnosti v šatech po Alex, aby lidi neřekli, že je socka.
Zvonek. No konečně!!! "Kde jsi byla, Alex?" Vtom si všimne, že Alex není sama. Zaregistroval postavu v zaparkovaném Ferrari. Do tváře mu neviděl, ale stoprocentně poznal stehy na jeho obleku od Armaniho. Stará podzimní kolekce z roku 2008! Tenhle chudák, že by měl doprovázet jeho dceru?
"O tom si ještě promluvíme!!!" řekl Anthon přísně. Alex nacupitala poslušně po schodech do předsíně i s kyticí těch nejdražších japonských lilií od Maxe.
"Ty vole, to je kytka jak krááááva" pronesla mezi řečí Claire. "To ti dal ten frajer z nemocnice?" Alex se začervenala a pošeptala Claire do ucha: "Jmenuje se Max a je to Rakušák. Česky umí a máme od jeho otce muškáty. Před taťkou se maskuje ve starým obleku, protože chce, aby si myslel, že je chudej... abychom to měli napínavý jako ve filmu, víš?" "Ah zó..." řekla ironicky Claire a šla si zapálit na balkon pro služky zlatý Marlborko.
Jak dlouho bude Alex tajit, že ve skutečnosti chodí s bohatým mužem? Bude mít něky někdo rád Claire nebo bude tiše závidět Alex její štěstí a přízeň otce? Dokáže Ruda Dufek vypěstovat vzácné muškáty za tisíce eur? Bude to supr, děcka? A co vy? Máte si kde hrát? Čtěte Luspace!!!
Řeknete si možná: Proč si nezajel Anthon do zahradnictví Čtyřlístek a nekoupil si tam muškáty za půl sta? Řeknete si to proto, že jste obyčejný póvl, který nakupuje jen to, na co má!!! Anthon by se s vámi nikdy nezahodil, nikdy by vás nepozdravil, Anthon by vám možná nechal pověsit mu kabát v nóbl cukrárničce a přestože by vás neznal, považoval by vás za poslíčka, kterému by vtiskl do dlaně desetikorunu za snahu. Anthon je NĚKDO! a když jste někdo, musíte mít to nejlepší i za cenu, že to tu cenu vlastně nemá.
Anthon opravdu přijel s květináčem. Jeho terasu teď zdobí Halibutův muškát. O muškát se mu stará zahradník Ruda Dufek, který je držitel ceny Zlatý muškát. Ruda je nejlepší zahradní manažer, pěstitel, nositel mnoha ocenění za ekologické pěstování a také cestovatel. Z cest po Indonesii, kam jel se svou přítelkyní Terkou Frgálovou, přivezl Anthonovi spoustu rozmanitých rostlin, které přestože se nesmějí vyvážet, ekolog Ruda za tučný úplatek ekologicky převezl přes hranice. Terka Frgálová, která nikdy nemá špatnou náladu a používá stále dokola větu: "To je supr!" v různých obměnách (tedy Supr, děcka! To je paráda! No suuuupeeer!)..., měla protentokrát pořádnej strach. Ale když ji Ruda ujistil, že Anthon je za pašované chráněné rostliny vezme na módní přehlídku EKOFASHION a daruje jim poukázku do BIO restaurace, rozzářily se Terce oči a řekla jen: "Tyjo, no tak to je ale fakt SUPR!" a nacpala si do spoďárů ohrožené druhy flóry.
Zatímco Ruda opečovával za tučný honorář kradené rostliny v Anthonově skleníku, Anthon seděl na terase, kouřil kubánský doutník, četl hodnotnou knihu a popíjel dvanáctiletou skotskou whiskey. Čekal na Alex. Nějak dlouho se nevrací... kde může být? Přece každý den přesně v 8 hodin musí být doma a učit se na klavír nebo francouzsky. Ne nadarmo jí přece platí ty nejlepší učitele...
Nechce, aby Alex dopadla jako Anthonova starší dcera Marie-Claire. (říkejme jí zkráceně Claire). Claire žije s Anthonem a Alex v jednom domě, ale není zdaleka tak ambiciozní, jako Alex. Anthonovi jednou řekla něco, co ho k smrti urazilo, a sice, že "chce normálního borca, co ji bude mít rád a bude v pohodě". Výraz "v pohodě" vůbec Anthon k smrti nenáviděl. Připomínal mu androše, máničky, flákače a asociály. A jelikož jeho dcera tento výraz použila, ztratila jeho přízeň a od té doby ji Anthon neuznává. Bere ji spíše jako domácí služku, která pere, žehlí, vaří a občas si vyjde do společnosti v šatech po Alex, aby lidi neřekli, že je socka.
Zvonek. No konečně!!! "Kde jsi byla, Alex?" Vtom si všimne, že Alex není sama. Zaregistroval postavu v zaparkovaném Ferrari. Do tváře mu neviděl, ale stoprocentně poznal stehy na jeho obleku od Armaniho. Stará podzimní kolekce z roku 2008! Tenhle chudák, že by měl doprovázet jeho dceru?
"O tom si ještě promluvíme!!!" řekl Anthon přísně. Alex nacupitala poslušně po schodech do předsíně i s kyticí těch nejdražších japonských lilií od Maxe.
"Ty vole, to je kytka jak krááááva" pronesla mezi řečí Claire. "To ti dal ten frajer z nemocnice?" Alex se začervenala a pošeptala Claire do ucha: "Jmenuje se Max a je to Rakušák. Česky umí a máme od jeho otce muškáty. Před taťkou se maskuje ve starým obleku, protože chce, aby si myslel, že je chudej... abychom to měli napínavý jako ve filmu, víš?" "Ah zó..." řekla ironicky Claire a šla si zapálit na balkon pro služky zlatý Marlborko.
Jak dlouho bude Alex tajit, že ve skutečnosti chodí s bohatým mužem? Bude mít něky někdo rád Claire nebo bude tiše závidět Alex její štěstí a přízeň otce? Dokáže Ruda Dufek vypěstovat vzácné muškáty za tisíce eur? Bude to supr, děcka? A co vy? Máte si kde hrát? Čtěte Luspace!!!
čtvrtek 29. října 2009
Zlé dvojče Slezák a vedlejší obsazení
Naposledy jsme zanechali Alex ležet v ohradě mezi koňským trusem. Jistě by Vás zajímalo, jak Alex dopadla, ale vzhledem k tomu, že se jedná o hlavní postavu tohoto příběhu, uklidním Vás-Alex nezemře. Co s ní bude, se ovšem dozvíte až za chvíli.
Položíme si otázku: Proč se splašil kůň Efekt? Staňa Slezák si to neumí vysvětlit, protože Efekt je starý a naposled ho viděl běžět někdy v koncem 90. let, když mu tehdy mladý Zbyňa Šmeral přimíchal do sena indiánské byliny. Btw... Není to právě Zbyňa Šmeral, kdo má prsty v Alexině ošklivém zranění? Kdo to vůbec je? A jak to, že Zbyňa a Staňa jsou dvojčata, každý se jmenuje jinak a přitom si jsou k nerozeznání podobni?
Odpověď je jednoduchá. Dříve se oba jmenovali Šmeral. Staňa si po svatbě se svou ženou Zdenou vzal její přijímení. Manželství dosud trvá, ale není bez mráčku. Mráček má jméno Judith Schmiergelová. Přestože Staňa má se svou ženou dvě děti, Reného a Nicol, udržuje intimní vztah s Judith. Problém ještě zdaleka nekončí. Po Judith tajně touží i dvojče Stani-Zbyňa Šmeral.
Judith za Staňou často chodí na farmu, Zdena nic netuší. Judith také nic netuší. Neví, že Staňa a Zbyňa se střídají, že jsou to dvě různé osoby. Proto si láme hlavu, proč je Staňa jednou milý, pozorný a empatický, jindy nesnesitelně sobecký, vztahovačný a nervově labilní.
Ubohá Judith v tomto komplikovaném vztahu trpí a často se svěřuje své dobré přítelkyni Tamaře Rubin. Obě tyto ženy jsou pro okolí neřešitelné rébus. Ani jedna nevypadá jako z tohoto světa, jejich suchý humor se často nesetkává s úspěchem a jejich přátelé jsou povětšinou ztroskotané existence, které vysedávají s lahváčem v parku a sbírají brouky, aby mohli nakrmit doma havrana v kleci.
Tamara Staňu Slezáka také zná. Udržuje s ním přátelství a občas mu půjčí svou garsonku, aby tam mohl s Judith pobýt, když už je na farmě zima. Tamara ovšem také netuší, že v její garsonce občas místo Stani Slezáka spí Zbyňa Šmeral. Zbyňa to prozradit nesmí, protože by o Judith nerad přišel. A ten den, kdy spadla Alex z koně, zrovna Zbyňa svěřil své trápění koni Efektovi. Efekt byl z tolika informací a komplikovaného vzathu svého přítele tak rozrušen, že když si na něj sedla těžká Alex, měl pocit, že cítí existenconální tíseň a prudce sebou zmítal, až Alex shodil. Ano, takže za to vlastně svým způsobem může Zbyňa Šmeral.
Ale teď konečně zpět k Alex:
Tma... tma... vtom světlo v tunelu. Podmanivý hlas, ne nepodobný hlasu Saskii Burešové, hlásí: "Pojď... Alex... pojď s námi na onen svět, chudí tu nepoznají bídu, ti, co nemohli chodit, opět vstanou, andělé svícny pozvednou, a moucha pracky zvedá... pooojď..." Alex sama sebe vidí, jak běží Saskii vstříc... po větě: "chudí tu nepoznají bídu" se však Alex zarazí. A to zas ne! Kdo je chudý, tak by bídu poznat měl. Přece se její bohatý tatínek Anthon celý život nedře, aby se měl po smrti stejně, jak nějakej chudák!!!! Alex se otočí zpět a běží od Saskii pryč, pryč... daleko od takové nespravedlnosti. "Alex, slečno Alex! Probuďte se!" slyší jiný hlas. Je to mužský hlas jako zvon, takový může mít jedině ON! Muž z Alexiných snů. Alex otvírá oči, pomalu, jako když má opice zácpu. Zamlžený obraz, spousta bílého světla, bílá zář a bílá tvář!!! "Alex, slyšíte mě? Slečno Alex?" Slyší. Slyší. "Co se stalo? Kde to jsem? A kdo jste vy?" Chvíle ticha, Alex se dívá do krásných očí a poslouchá krásný hlas: "Nacházíte se na oddělení neurologie. Jsem doktor Max Halibut..."
Kdo je Max Halibut? Je to ON? Nebo někdo jiný? Jak dlouho bude Alex v jeho péči? Čti luspace!
Položíme si otázku: Proč se splašil kůň Efekt? Staňa Slezák si to neumí vysvětlit, protože Efekt je starý a naposled ho viděl běžět někdy v koncem 90. let, když mu tehdy mladý Zbyňa Šmeral přimíchal do sena indiánské byliny. Btw... Není to právě Zbyňa Šmeral, kdo má prsty v Alexině ošklivém zranění? Kdo to vůbec je? A jak to, že Zbyňa a Staňa jsou dvojčata, každý se jmenuje jinak a přitom si jsou k nerozeznání podobni?
Odpověď je jednoduchá. Dříve se oba jmenovali Šmeral. Staňa si po svatbě se svou ženou Zdenou vzal její přijímení. Manželství dosud trvá, ale není bez mráčku. Mráček má jméno Judith Schmiergelová. Přestože Staňa má se svou ženou dvě děti, Reného a Nicol, udržuje intimní vztah s Judith. Problém ještě zdaleka nekončí. Po Judith tajně touží i dvojče Stani-Zbyňa Šmeral.
Judith za Staňou často chodí na farmu, Zdena nic netuší. Judith také nic netuší. Neví, že Staňa a Zbyňa se střídají, že jsou to dvě různé osoby. Proto si láme hlavu, proč je Staňa jednou milý, pozorný a empatický, jindy nesnesitelně sobecký, vztahovačný a nervově labilní.
Ubohá Judith v tomto komplikovaném vztahu trpí a často se svěřuje své dobré přítelkyni Tamaře Rubin. Obě tyto ženy jsou pro okolí neřešitelné rébus. Ani jedna nevypadá jako z tohoto světa, jejich suchý humor se často nesetkává s úspěchem a jejich přátelé jsou povětšinou ztroskotané existence, které vysedávají s lahváčem v parku a sbírají brouky, aby mohli nakrmit doma havrana v kleci.
Tamara Staňu Slezáka také zná. Udržuje s ním přátelství a občas mu půjčí svou garsonku, aby tam mohl s Judith pobýt, když už je na farmě zima. Tamara ovšem také netuší, že v její garsonce občas místo Stani Slezáka spí Zbyňa Šmeral. Zbyňa to prozradit nesmí, protože by o Judith nerad přišel. A ten den, kdy spadla Alex z koně, zrovna Zbyňa svěřil své trápění koni Efektovi. Efekt byl z tolika informací a komplikovaného vzathu svého přítele tak rozrušen, že když si na něj sedla těžká Alex, měl pocit, že cítí existenconální tíseň a prudce sebou zmítal, až Alex shodil. Ano, takže za to vlastně svým způsobem může Zbyňa Šmeral.
Ale teď konečně zpět k Alex:
Tma... tma... vtom světlo v tunelu. Podmanivý hlas, ne nepodobný hlasu Saskii Burešové, hlásí: "Pojď... Alex... pojď s námi na onen svět, chudí tu nepoznají bídu, ti, co nemohli chodit, opět vstanou, andělé svícny pozvednou, a moucha pracky zvedá... pooojď..." Alex sama sebe vidí, jak běží Saskii vstříc... po větě: "chudí tu nepoznají bídu" se však Alex zarazí. A to zas ne! Kdo je chudý, tak by bídu poznat měl. Přece se její bohatý tatínek Anthon celý život nedře, aby se měl po smrti stejně, jak nějakej chudák!!!! Alex se otočí zpět a běží od Saskii pryč, pryč... daleko od takové nespravedlnosti. "Alex, slečno Alex! Probuďte se!" slyší jiný hlas. Je to mužský hlas jako zvon, takový může mít jedině ON! Muž z Alexiných snů. Alex otvírá oči, pomalu, jako když má opice zácpu. Zamlžený obraz, spousta bílého světla, bílá zář a bílá tvář!!! "Alex, slyšíte mě? Slečno Alex?" Slyší. Slyší. "Co se stalo? Kde to jsem? A kdo jste vy?" Chvíle ticha, Alex se dívá do krásných očí a poslouchá krásný hlas: "Nacházíte se na oddělení neurologie. Jsem doktor Max Halibut..."
Kdo je Max Halibut? Je to ON? Nebo někdo jiný? Jak dlouho bude Alex v jeho péči? Čti luspace!
pátek 23. října 2009
If I were a rich man...a Slezákova farma
...If I were a rich man,Ya ha deedle deedle, bubba bubba deedle deedle dum...
Otec Anthon pobaveně sledoval oblíbený muzikál Šumař na střeše, cpal se italskou sušenou šunčičkou, olivami a zapíjel to nejlepším francouzským vínem, které dostal za to, že vytáhl z prstu třísku synovi významného architekta. Náramně se u toho bavil a v duchu si představoval, co by udělal on, kdyby si o ruku jeho dcery Alex přišel říct nějaký asociál. Ta představa mu přišla natolik směšná, že se neubránil hlasitému chechtání. Přestože to byl vynikající doktor, neovládl se a málem se udusil tou nejlepší italskou šunkou. Anthon v polovině filmu musel dát STOP, neboť nemohl sledovat, jak ta banda chudáků zpívá akorát o tom, jak se jim špatně daří. Jo jo, prostě furt si stěžovat... to není Anthonův styl. Když seš chudej, tak nebuď nebo se zabij. Taková je jeho rada.
Vtom do pokoje vešla Alex. Slyšela hezkou hudbu, tak ji to zlákalo a šla se podívat, co že to její otec sleduje. Anthon s úsměvem prohlásil, že to je jakejsi muzikál, co mu dal pacient na DVD za to, že vyléčil jejich koňovi plynatost. Jakmile Alex uslyšela slovo KŮŇ, ožila. Vždy si přála projet se na koni a to i za cenu, že nebude vonět Chanelem No.5!
Anthon chtěl, aby Alex toto dobrodružství prožila, a tak jí na následující den domluvil schůzku s panem Slezákem, který vlastnil koňskou farmu. Pan Slezák byl vitální čtyřicátník, který nosil károvanou košili kam se jen dalo (např. na premiéru do Národního divadla), měl rád stín stromů a říční proud, píseň Říkej mi od Petry Janů a pohodičku u ohýnku. Vlastnil dva koně, kteří se jmenovali Efekt a Freon. Na jeho farmě mu pomáhal i jeho nevlastní bratr Zbyňa Šmeral. Zbyňa se o Efekta a Freona staral jako o vlastní děti. Proto z návštěvy Alex nebyl příliš nadšen a moc se mu nelíbilo, že rozmazelná fifina by na nich měla jezdit...!
Ale jak víme, Anthon to zaplatil a Alex se mohla celý den projíždět na Efektovi. Bylo to božské. Cítila vítr ve vlasech, v uších jí zněla optimistická hudba 90. let...black and white are dancing together...a svět se zdál tak krásný, tak barevný a tak šťastný!!! Alex zavřela oči a představovala si, jak promuje na univerzitě, jak dostává orchidej, jak tančí v bílých šatech na rozkvetlé louce, jak pije nejlepší víno na terase nejlepšího hotelu světa a... jak potkala úžasného bohatého mladého perspektivního muže. Vtom se Efekt splašil... Alex chudinka spadla na trávu a najednou tma...
Co bude s Alex? Kdo může za to, že se Efekt splašil? Zbyňa Šmeral? Čti luspace a dozvíš se víc!!!
pondělí 19. října 2009
J´adore... chci být jako ty!
Umělecký management... dvě magická slova. V příštích několika letech (bude záležet na situaci, jestli si Alex bude chtít prodoužit mládí, či hned nastoupit do prestižní galerie) se Alex bude pilně vzdělávat, jezdit na praxe a zároveň si užívat studentského života.
Již jako malá měla Alex velký talent, který v ní objevil její učitel olejomalby Rostislav Horský, který vyrůstal v Paříži a jehož rodiče byli nejlepší přátelé sousedů George Braqua. (Dokonce se mluví o tom, že sdíleli společné WC a kuřácký balkonek)!!!
No ale to jsme odbočili. Alex si byla jista, že jednoho dne bude slavnou umělkyní. Ale ne probůh takovou tou avatgardní psychopatickou neurotičkou, která maluje vyhřezlé mončičáky na dekly od hajzlu vlastní krví a močí, která nosí žluté punčochy s krajkou, fialové marteny a má ve vlasech zapletené kosti svých mrtvých morčat! Alex chce být uznávanou malířkou, co nikdy nevyřkla slovo "kunda" a to ani v případě, že se jednalo o název estonské vesnice! Chce nosit své kostýmky od Chanel, vonět se parfémem s vůní sladkého ovocíčka, pít víno ve francouzské restauraci a konverzovat s ostatními umělci o tom, jak co nelépe vyobrazit leknín pomocí akvarelových barev, aby vypadal jako právě rozvitý.
Otec Anthon měl pro svou dceru pochopení, proto ji podporoval jak se dalo. Sám si kdysi splnil svůj sen, být chirurgem. Jako malé dítě pitval ropuchu na matčiných holandských krajkách a místo lepanca za ucho a týdne bez večeře byl svými rodiči označen za génia a jeho cesta za snem byla otevřena. Dnes má svou stálou klientelu sestávající se z nejvýznamnějších lidí města. Občas se k němu sice dostane zbloudilá ovečka z nižší vrstvy, ale je jí taktně naznačeno, že i když její zlomená páteř nevypadá zrovna ukázkově, musí dostat přednost kolegyně, která už 3 dny!!! čeká na liposukci stehýnek, neboť za pár dní účinkuje v taneční soutěži Dancing Queen 3 a bude ji kamera zabírat zespodu!
Alex Anthona velmi obdivuje a ví, že mu musí být vděčná. Občas má sice pocit, že Anthon možná přece jen nedělá dobře, když vrací ty vypálené sirky zpět do krabičky nebo když bez milosti usmrtí injekcí křečka, protože na ultrazvuku mu zjistil, že čeká postižené potomky, ale co nadělá...její otec JE někdo a Alex ví, že narodit se do dobré rodiny, sebevědomému lékaři, který ví, jak se prezentovat, je dar z nebes. Otec jí kontroluje fotky, které si vystavuje na internetu, kontroluje jí zápisky a jakmile se na stránce objeví výraz jako: úlet, sociální, charita nebo soucit, okamžitě stránku trhá!!! Prostě ji hlídá, aby neudělala chybu v sebeprezentaci, neboť jak je známo, rodiče, kteří své děti nekontrolují, mohou sklouznout až na samé dno společnosti. Viz Alexina kamarádka Rita, rovněž z dobré rodiny. Rodiče ji jednou neuhlídali a jak Alex později zjistila...byla na facebooku zachycena fotoaparátem, jak pod Eiffelovkou stojí v neznačkovém tričku a cpe se párkem v rohlíku!!! Otec Anthon jí s tou nemožnou nulou zakázal kamarádit a Alex proti tomu nic nenamítala. Otec má vždy pravdu a umí v tom chodit...Je hodný obdivu a Alex udělá vše pro to, aby na ni byl hrdý. Ode dneška začíná pilně studovat!
Jak se povede Alex na škole uměleckého managementu? Čti Luspace!
Již jako malá měla Alex velký talent, který v ní objevil její učitel olejomalby Rostislav Horský, který vyrůstal v Paříži a jehož rodiče byli nejlepší přátelé sousedů George Braqua. (Dokonce se mluví o tom, že sdíleli společné WC a kuřácký balkonek)!!!
No ale to jsme odbočili. Alex si byla jista, že jednoho dne bude slavnou umělkyní. Ale ne probůh takovou tou avatgardní psychopatickou neurotičkou, která maluje vyhřezlé mončičáky na dekly od hajzlu vlastní krví a močí, která nosí žluté punčochy s krajkou, fialové marteny a má ve vlasech zapletené kosti svých mrtvých morčat! Alex chce být uznávanou malířkou, co nikdy nevyřkla slovo "kunda" a to ani v případě, že se jednalo o název estonské vesnice! Chce nosit své kostýmky od Chanel, vonět se parfémem s vůní sladkého ovocíčka, pít víno ve francouzské restauraci a konverzovat s ostatními umělci o tom, jak co nelépe vyobrazit leknín pomocí akvarelových barev, aby vypadal jako právě rozvitý.
Otec Anthon měl pro svou dceru pochopení, proto ji podporoval jak se dalo. Sám si kdysi splnil svůj sen, být chirurgem. Jako malé dítě pitval ropuchu na matčiných holandských krajkách a místo lepanca za ucho a týdne bez večeře byl svými rodiči označen za génia a jeho cesta za snem byla otevřena. Dnes má svou stálou klientelu sestávající se z nejvýznamnějších lidí města. Občas se k němu sice dostane zbloudilá ovečka z nižší vrstvy, ale je jí taktně naznačeno, že i když její zlomená páteř nevypadá zrovna ukázkově, musí dostat přednost kolegyně, která už 3 dny!!! čeká na liposukci stehýnek, neboť za pár dní účinkuje v taneční soutěži Dancing Queen 3 a bude ji kamera zabírat zespodu!
Alex Anthona velmi obdivuje a ví, že mu musí být vděčná. Občas má sice pocit, že Anthon možná přece jen nedělá dobře, když vrací ty vypálené sirky zpět do krabičky nebo když bez milosti usmrtí injekcí křečka, protože na ultrazvuku mu zjistil, že čeká postižené potomky, ale co nadělá...její otec JE někdo a Alex ví, že narodit se do dobré rodiny, sebevědomému lékaři, který ví, jak se prezentovat, je dar z nebes. Otec jí kontroluje fotky, které si vystavuje na internetu, kontroluje jí zápisky a jakmile se na stránce objeví výraz jako: úlet, sociální, charita nebo soucit, okamžitě stránku trhá!!! Prostě ji hlídá, aby neudělala chybu v sebeprezentaci, neboť jak je známo, rodiče, kteří své děti nekontrolují, mohou sklouznout až na samé dno společnosti. Viz Alexina kamarádka Rita, rovněž z dobré rodiny. Rodiče ji jednou neuhlídali a jak Alex později zjistila...byla na facebooku zachycena fotoaparátem, jak pod Eiffelovkou stojí v neznačkovém tričku a cpe se párkem v rohlíku!!! Otec Anthon jí s tou nemožnou nulou zakázal kamarádit a Alex proti tomu nic nenamítala. Otec má vždy pravdu a umí v tom chodit...Je hodný obdivu a Alex udělá vše pro to, aby na ni byl hrdý. Ode dneška začíná pilně studovat!
Jak se povede Alex na škole uměleckého managementu? Čti Luspace!
pondělí 12. října 2009
Alex se hledá
Přestože je vysoká nezaměstnanost a na úřadě práce se stojí kilometrové fronty, Alex tyto problémy nemá. Její vrstevníci, kteří sice také nemají pražádnou praxi, stejně tak jako Alex neovládají žádný jazyk nějak excelentně a stejně tak jako Alex neumějí udělat tabulku v Excelu, ale na rozdíl od Alex čekají až zemře devadesátiletá doplňovačka másla v Tescu, aby mohli absolvovat složité výběrové řízení na její místo. Alex pracuje. Alex dělá asistentku ředitele nadnárodní společnosti. Její práce spočívá v kopírování dokumentů, které jí předpřichystá office asistentka, ve vaření instatní kávy Tchibo do hrnečků Ikea a občasném zvednutí služebního mobilu, na který jí většinou volá kamarádka Ellén. Alex získala tuto práci, protože její otec Anthon kdysi udělal řediteli této firmy malou laskavost. Provedl transplantaci srdce jeho chorému afghánskému chrtovi. Na tuto oberaci sice již dlouho čekal jeden bezvýznamný slepý hudebník, ale co si budem namlouvat...o jednoho chudáka víc, či míň... Pes se přece jen uměl narodit do lepší společnosti, budiž zachován! Ale to jsme odbočili...
Ředitel firmy, říkejme mu například pan Houser, se cítil Anthonovi velmi zavázán. Věnoval mu doživotní permanentku do solária, výlet do Dubaje, večeři s Miss Strip Show of USA a nabídl mu, že jeho dceru zaměstná za vysoký plat ve své kanceláři.
Alex se to zpočátku nelíbilo. Jako mladá rebelka měla pocit, že otec kšeftuje s její osobou!!! (den předtím se totiž dívala na koncert Avril Lavigne a její nespoutaná vizáž, rozcuchané vlasy, vztyčený prostředníček nalakovaný černým lakem, a výraz v obličeji říkající: "Mám sice prachy, ale seru na ně!", jí doslova učaroval).
Když ji ale Anthon přesvědčil, že taková nabídka se neodmítá, Alex souhlasila. Z počátku chudinka trpěla jako zvíře, denně musela chodit na desátou a celé čtyři hodiny, včetně oběda, makala jak šroub!!! Co půl hodiny zvonil telefon nebo chtěl někdo uvařit kávu!!! Alex noc co noc brečela do polštáře nebo psala zoufalé vzkazy kamarádům.
Naštěstí ji z toho dostala kamarádka Ellén. Po práci spolu pravidelně chodily "na dvojku", povídaly si, že vlastně život není spravedlivý, protože někdo maká a nic nemá a někdo se narodí jako dítě ropných magnátů. Přitom potahovaly zlatý Marlborka, zapíjely žal nejlepším portským, a když šly z WC, rozprášily do vzduchu trošku Chanelu, aby nebylo poznat, co za hrůzu na oněch místech vykonávaly.
Teď víme, že Alex má po maturitě, chodí na lukrativní brigošku, ale nevíme, přijde-li jí konečně dopis z uměleckého managementu, oboru, kterému by se ráda v budoucnu věnovala...
Anthon sice děkanovi transplantoval vlasový porost, ale jak všichni víme, o protekci Alex nikdy netušila. Měla pocit, že takhle to v životě chodí a to, že jí vše procházelo tak lehce, přičítala výjimečnosti své osoby.
Alex se dočkala!!! Drží v ruce obálku. Nedočkavě ji trhá. Z obálky vypadne dopis o přijetí. Alex je šťastná. Její sebevědomí stoupá. Než jí přišel dopis,byla malinko nervozní. Přece jen si nebyla jista, jestli zaškrtla správnou odpověď u otázky, zda byl Pablo Picasso všestranný malíř nebo známý potapeč!
Ředitel firmy, říkejme mu například pan Houser, se cítil Anthonovi velmi zavázán. Věnoval mu doživotní permanentku do solária, výlet do Dubaje, večeři s Miss Strip Show of USA a nabídl mu, že jeho dceru zaměstná za vysoký plat ve své kanceláři.
Alex se to zpočátku nelíbilo. Jako mladá rebelka měla pocit, že otec kšeftuje s její osobou!!! (den předtím se totiž dívala na koncert Avril Lavigne a její nespoutaná vizáž, rozcuchané vlasy, vztyčený prostředníček nalakovaný černým lakem, a výraz v obličeji říkající: "Mám sice prachy, ale seru na ně!", jí doslova učaroval).
Když ji ale Anthon přesvědčil, že taková nabídka se neodmítá, Alex souhlasila. Z počátku chudinka trpěla jako zvíře, denně musela chodit na desátou a celé čtyři hodiny, včetně oběda, makala jak šroub!!! Co půl hodiny zvonil telefon nebo chtěl někdo uvařit kávu!!! Alex noc co noc brečela do polštáře nebo psala zoufalé vzkazy kamarádům.
Naštěstí ji z toho dostala kamarádka Ellén. Po práci spolu pravidelně chodily "na dvojku", povídaly si, že vlastně život není spravedlivý, protože někdo maká a nic nemá a někdo se narodí jako dítě ropných magnátů. Přitom potahovaly zlatý Marlborka, zapíjely žal nejlepším portským, a když šly z WC, rozprášily do vzduchu trošku Chanelu, aby nebylo poznat, co za hrůzu na oněch místech vykonávaly.
Teď víme, že Alex má po maturitě, chodí na lukrativní brigošku, ale nevíme, přijde-li jí konečně dopis z uměleckého managementu, oboru, kterému by se ráda v budoucnu věnovala...
Anthon sice děkanovi transplantoval vlasový porost, ale jak všichni víme, o protekci Alex nikdy netušila. Měla pocit, že takhle to v životě chodí a to, že jí vše procházelo tak lehce, přičítala výjimečnosti své osoby.
Alex se dočkala!!! Drží v ruce obálku. Nedočkavě ji trhá. Z obálky vypadne dopis o přijetí. Alex je šťastná. Její sebevědomí stoupá. Než jí přišel dopis,byla malinko nervozní. Přece jen si nebyla jista, jestli zaškrtla správnou odpověď u otázky, zda byl Pablo Picasso všestranný malíř nebo známý potapeč!
pátek 9. října 2009
Svět podle Alex
Se slečnou Alex jsme se již seznámili. Mezitím odmaturovala na gymnáziu se samýma jedničkama, přestože na to, aby jí otec Anthon koupil jachtu stačilo to, aby prošla. Jenže Alex je zodpovědná a jachtu si chtěla opravdu zasloužit. Jachting je vůbec její velká záliba, kvůli které občas zapomene na své povinnosti, jako jsou hodina francouzské konverzace s rodilým mluvčím, golf nebo pravidelná návštěva své sestřenice Klaudie.
Alex, jak už bylo napsáno, nikdy nedělá to, co nesouvisí s jejím společenským postavením, protože ji to vlastně ani nenapadne, ale její sestřenice a velká kámoška Klaudie se již párkrát spustila. Nutno zmínit, že Klaudie není žádná socka či příživnice. Pracuje jako manažerka ve firmě, která se zabývá montáží domácích solárií. Stejně jako Alex je i Klaudie vedena rodinou k tomu, aby hrála na klavír, četla klasiky, učila se jazyky a chodila jen na snobské večírky. Jenže Klaudie, na rozdíl od Alex, již pocítila nesnesitelkou tíži života ve vyšší společnosti a řekla si, že si dopřeje trochu adrenalinu ve formě zakázaného zážitku.
Klaudie se rozhodla jít do obyčejného klubu, dát si tam pivo a opít se. Povedlo se. Ještě dlouho tajně líčila Alex své zážitky, jak "Se fakt děsně opila, protože si dala ruma a pak zpívala na karaoke tu drsnou písničku vod Lucky Bílé". Alex zpozorněla, protože to znělo velmi exoticky a dobrodružně a dobrodružství měla Alex odjakživa ráda. Chtěla takovýto underground zažít taky. Rozhodla se tedy, že si s vyrazí tajně ven. Pod záminkou, že jdou ke kamarádce Ellén, která vlastní za městem nejlepší farmu, kde chová anglické plnokrevníky, se vydala vstříc novému dobrodružství.
Alex chtěla zažít cokoli "ulítlýho". Něco jako třeba přijít domů v 6 ráno a nevyčistit si potom zuby, vesele pozvracet chodníček před domem nebo nechat se pozvat na panáka!!! (NE na koktejl!!!)
Jaké ovšem bylo zklamání Alex, když v hospodě neseděli lidé jako ona. Nebyli to lidé, kteří si přišli doplnit vzdělání v podobě zážitku z nepoznaného, ale byli to lidé, kteří do takovýchto podniků normálně běžně chodí!!! Alex z toho měla smíšený pocit. Bylo jí těch lidí líto, protože nemají tričko Hugo Boss, venku na ně nečeká řidič v uniformě, ale budou se potupně tlačit v přeplněné noční MHD lince. Zároveň v ní budili opovržení. Na některých bylo vidět, že si sami barví vlasy nebo dokonce (hrůza mě jímá jen něco takového napsat...)-ano, dokonce si od sebe půjčují peníze!!!
Alex chvíli jen tak pozorovala, půlnoc se již blížila a její řidič Fredy ji už prozváněl na mobil, jak byli domluveni. Dnes si ještě zážitek odpustím, řekla si Alex a rozhodla se jít příště s Klaudií, aby se mohly aspoň takovým chudákům zasmát spolu. Nastoupila do černé limuzíny a nechala se unášet rychou jízdou pod hvězdnou oblohou až do prachového peří na anatomicky tvarovanou matraci. Zítra ji stejně čeká velký den... dostane se Alex na vysokou školu? Ano, je to zbytečná otázka, ale nějak napínavě tento příběh skončit musí! :P Čti Luspace!!!
Alex, jak už bylo napsáno, nikdy nedělá to, co nesouvisí s jejím společenským postavením, protože ji to vlastně ani nenapadne, ale její sestřenice a velká kámoška Klaudie se již párkrát spustila. Nutno zmínit, že Klaudie není žádná socka či příživnice. Pracuje jako manažerka ve firmě, která se zabývá montáží domácích solárií. Stejně jako Alex je i Klaudie vedena rodinou k tomu, aby hrála na klavír, četla klasiky, učila se jazyky a chodila jen na snobské večírky. Jenže Klaudie, na rozdíl od Alex, již pocítila nesnesitelkou tíži života ve vyšší společnosti a řekla si, že si dopřeje trochu adrenalinu ve formě zakázaného zážitku.
Klaudie se rozhodla jít do obyčejného klubu, dát si tam pivo a opít se. Povedlo se. Ještě dlouho tajně líčila Alex své zážitky, jak "Se fakt děsně opila, protože si dala ruma a pak zpívala na karaoke tu drsnou písničku vod Lucky Bílé". Alex zpozorněla, protože to znělo velmi exoticky a dobrodružně a dobrodružství měla Alex odjakživa ráda. Chtěla takovýto underground zažít taky. Rozhodla se tedy, že si s vyrazí tajně ven. Pod záminkou, že jdou ke kamarádce Ellén, která vlastní za městem nejlepší farmu, kde chová anglické plnokrevníky, se vydala vstříc novému dobrodružství.
Alex chtěla zažít cokoli "ulítlýho". Něco jako třeba přijít domů v 6 ráno a nevyčistit si potom zuby, vesele pozvracet chodníček před domem nebo nechat se pozvat na panáka!!! (NE na koktejl!!!)
Jaké ovšem bylo zklamání Alex, když v hospodě neseděli lidé jako ona. Nebyli to lidé, kteří si přišli doplnit vzdělání v podobě zážitku z nepoznaného, ale byli to lidé, kteří do takovýchto podniků normálně běžně chodí!!! Alex z toho měla smíšený pocit. Bylo jí těch lidí líto, protože nemají tričko Hugo Boss, venku na ně nečeká řidič v uniformě, ale budou se potupně tlačit v přeplněné noční MHD lince. Zároveň v ní budili opovržení. Na některých bylo vidět, že si sami barví vlasy nebo dokonce (hrůza mě jímá jen něco takového napsat...)-ano, dokonce si od sebe půjčují peníze!!!
Alex chvíli jen tak pozorovala, půlnoc se již blížila a její řidič Fredy ji už prozváněl na mobil, jak byli domluveni. Dnes si ještě zážitek odpustím, řekla si Alex a rozhodla se jít příště s Klaudií, aby se mohly aspoň takovým chudákům zasmát spolu. Nastoupila do černé limuzíny a nechala se unášet rychou jízdou pod hvězdnou oblohou až do prachového peří na anatomicky tvarovanou matraci. Zítra ji stejně čeká velký den... dostane se Alex na vysokou školu? Ano, je to zbytečná otázka, ale nějak napínavě tento příběh skončit musí! :P Čti Luspace!!!
středa 7. října 2009
Alex... born to be rich and happy!!!
Rozhodla jsem se opět, po dlouhé pauze, která byla vyplněna hledáním práce, tedy jinými slovy chozením od čerta k ďáblu a od pizdy ke kundě, napsat příspěvek. Tentokrát to bude pseudoromán na pokračování. Přeji příjemné počteníčko:
Jsou lidé, kteří se narodí se zlatou lžičkou v ústech. Ale jsou také lidé, kteří se narodí a mají tzv. holou prdel. Jejich rodiče jsou buď bezvýznamní docenti přírodních věd, školníci na státních gymnáziích, prodavači smíšeného zboží, či dokonce-nedej bože!- překladatelé. A přesně těmto lidem se dnes nebudeme věnovat, neboť jsou pro nás stejně tak nepodstatní, jako reklama na Kosmodisk s Jarmilou Kratochvílovou. Zajímají nás úspěšní lidé a jejich potomci.
Zajímá nás třeba slečna...říkejme jí třeba Alex, neboť to je jméno hodné dcery nóbl rodičů. Vznešené jméno, (v rámci daného státu), je v mnohých případech záruka budoucího úspěchu dítěte. Alex je vcelku pohledná, a jelikož je z velmi dobře situované rodiny, je chlapci obletovaná, třídou na výběrovém gymnáziu oblíbená a lidmi z okolí vilové čtvrti, kde každý vlastní svůj automobil, pronajímá velký dům v centru města či vykonává přední místo v politice, či jiném lukrativním odvětví, považována za perspektivní a sympatickou.
Alex je smutná, když se nad jejich vilkou zatáhne mráček, je smutná, když jí její italský kuchař připeče její oblíbené tiramisu, je smutná, když zemře její učitel klavíru, který hrál celý život v berlínské filharmonii a poslední dny svého života vkládal do Alexina talentu, je smutná, když odpadne návštěva vinného sklípku s živou cimbálovkou, protože mohla konečně zažít pořádnou moravskou atmosféru. Ach...škoda :(
Naštěstí má Alex fajn kamarády, kteří ji překvapí párty ve stylu 30. let, kdy všichni vtrhnou do její vilky v převleku za prvorepublikové herecké hvězdy, přinesou lahve francouzského vína a přinesou jí parfém od Gucciho, aby neměla tak skelná očka...
V té chvíli si Alex řekne, že život má přece jen smysl...vesele vstane z pohovky, která je na zakázku vyrobena z kůže ještě nenarozených jehňat a usměje se vybělenými zoubky na celý ten krásný, šťastný svět, který skýtá netušené radosti.
S veselým smíchem se vrhne kolem krku svému úspěšnému tatínkovi, který vykonává náročné povolání lékaře.
Její otec, jehož bych po vizuální stránce přirovnala k syntéze oblíbeného herce 30. let R.A. Dvorského s neméně oblíbenou hračkou generace dětí narozených počátkem 80. let - igráčka s funkcí policista, je mnoha obyvateli provinčního města považován za geniálního chirurga... Jeho výkony jsou srovnatelné s hereckými výkony oblíbeného herce Joeyho Tribbianiho ze seriálu Přátelé, který naše hrdinka Alex ráda sleduje. Její otec se bude jmenovat... například Anthon.
Anthon vkládá do dcery velké naděje. Je na ni velmi přísný a chce, aby od života dostala to nejlepší, co jen dostat může.
Alex nesmí chodit domů s cizími chlapci, jejichž otec by byl bezvýznamný a v rámci města neuznávaný, Alex nesmí navštěvovat pochybné podniky a nesmí vykonávat pochybné aktivity, tj. žádné dobrovolnické pseudoakce v neziskových organizacích, žádné charitativní večírky, či-chraň bůh-návštěvy second handů!!!
Alex musí být dobře oblečená, a přestože má velikost 42, sežene na sebe přes tatínkovy známosti i saténový kostýmek od Diora.
Alex musí vykonávat důstojnou práci, tj, něco např. v advokátní kanceláři, klidně kopírování snímků holé prdele, kterou si tam ze srandy otiskl poslíček, který nosí zaměstnancům kanceláře značkovou kávu, ale musí se u toho tvářit důstojně!!!
Alex nesmí mít slitování s těmi, co se narodili jako lůza. Když nemáš nohu, je to tvůj problém, kup si novou nebo si tam dej místo ní třeba nohu od klavíru (nejlépe Petrof).
Alex nesmí poznat, co je to nouze. V penežence musí mít vždy nejméně dvojnásobek toho čísla, které se v danou chvíli píše jako letopočet.
Dnes jsme poznali Alex a její situaci, příště si povíme, zda může mít tato žena i nějaké problémy.
Čti Luspace a dozvíš se víc!!!
Jsou lidé, kteří se narodí se zlatou lžičkou v ústech. Ale jsou také lidé, kteří se narodí a mají tzv. holou prdel. Jejich rodiče jsou buď bezvýznamní docenti přírodních věd, školníci na státních gymnáziích, prodavači smíšeného zboží, či dokonce-nedej bože!- překladatelé. A přesně těmto lidem se dnes nebudeme věnovat, neboť jsou pro nás stejně tak nepodstatní, jako reklama na Kosmodisk s Jarmilou Kratochvílovou. Zajímají nás úspěšní lidé a jejich potomci.
Zajímá nás třeba slečna...říkejme jí třeba Alex, neboť to je jméno hodné dcery nóbl rodičů. Vznešené jméno, (v rámci daného státu), je v mnohých případech záruka budoucího úspěchu dítěte. Alex je vcelku pohledná, a jelikož je z velmi dobře situované rodiny, je chlapci obletovaná, třídou na výběrovém gymnáziu oblíbená a lidmi z okolí vilové čtvrti, kde každý vlastní svůj automobil, pronajímá velký dům v centru města či vykonává přední místo v politice, či jiném lukrativním odvětví, považována za perspektivní a sympatickou.
Alex je smutná, když se nad jejich vilkou zatáhne mráček, je smutná, když jí její italský kuchař připeče její oblíbené tiramisu, je smutná, když zemře její učitel klavíru, který hrál celý život v berlínské filharmonii a poslední dny svého života vkládal do Alexina talentu, je smutná, když odpadne návštěva vinného sklípku s živou cimbálovkou, protože mohla konečně zažít pořádnou moravskou atmosféru. Ach...škoda :(
Naštěstí má Alex fajn kamarády, kteří ji překvapí párty ve stylu 30. let, kdy všichni vtrhnou do její vilky v převleku za prvorepublikové herecké hvězdy, přinesou lahve francouzského vína a přinesou jí parfém od Gucciho, aby neměla tak skelná očka...
V té chvíli si Alex řekne, že život má přece jen smysl...vesele vstane z pohovky, která je na zakázku vyrobena z kůže ještě nenarozených jehňat a usměje se vybělenými zoubky na celý ten krásný, šťastný svět, který skýtá netušené radosti.
S veselým smíchem se vrhne kolem krku svému úspěšnému tatínkovi, který vykonává náročné povolání lékaře.
Její otec, jehož bych po vizuální stránce přirovnala k syntéze oblíbeného herce 30. let R.A. Dvorského s neméně oblíbenou hračkou generace dětí narozených počátkem 80. let - igráčka s funkcí policista, je mnoha obyvateli provinčního města považován za geniálního chirurga... Jeho výkony jsou srovnatelné s hereckými výkony oblíbeného herce Joeyho Tribbianiho ze seriálu Přátelé, který naše hrdinka Alex ráda sleduje. Její otec se bude jmenovat... například Anthon.
Anthon vkládá do dcery velké naděje. Je na ni velmi přísný a chce, aby od života dostala to nejlepší, co jen dostat může.
Alex nesmí chodit domů s cizími chlapci, jejichž otec by byl bezvýznamný a v rámci města neuznávaný, Alex nesmí navštěvovat pochybné podniky a nesmí vykonávat pochybné aktivity, tj. žádné dobrovolnické pseudoakce v neziskových organizacích, žádné charitativní večírky, či-chraň bůh-návštěvy second handů!!!
Alex musí být dobře oblečená, a přestože má velikost 42, sežene na sebe přes tatínkovy známosti i saténový kostýmek od Diora.
Alex musí vykonávat důstojnou práci, tj, něco např. v advokátní kanceláři, klidně kopírování snímků holé prdele, kterou si tam ze srandy otiskl poslíček, který nosí zaměstnancům kanceláře značkovou kávu, ale musí se u toho tvářit důstojně!!!
Alex nesmí mít slitování s těmi, co se narodili jako lůza. Když nemáš nohu, je to tvůj problém, kup si novou nebo si tam dej místo ní třeba nohu od klavíru (nejlépe Petrof).
Alex nesmí poznat, co je to nouze. V penežence musí mít vždy nejméně dvojnásobek toho čísla, které se v danou chvíli píše jako letopočet.
Dnes jsme poznali Alex a její situaci, příště si povíme, zda může mít tato žena i nějaké problémy.
Čti Luspace a dozvíš se víc!!!
pátek 4. září 2009
Tož děcka, trochu té moravské poezie, né?
Ovenky ovenky,
u čistéj voděnky
Vy jste tak hebučké
a také jemňúčké
Jak tá labutěnka
Jak tá labutěnka
Na botečkách prostitutky...
Lepší zítřky
Až nastane na zemi všude kolem mír
a všichni budou vyrovanní jako Richard Gere
Až nastane na zemi velká oslava
jako na území krále Miroslava
A ti, co ve Zbrojovce u pásu
přišli o všechnu krásu
Tak svou krásu zase naleznou
a přestanou mít svou tvář olezlou...!
Dimitri from Paris a šusťákovka ve štatlu
Sleduju francozský blog s názvem Easy Fashion. Je to blog fotografa, který zastavuje v ulicích Paříže zajímavě oblečené lidi a ptá se jich na jejich oblíbenou značku oblečení, parfému, kabelky, bot atd... Je to super nápad a lidé na fotkách vypadají opravdu dobře a většinou mají zajímavá zaměstnání. Nejčastěji z oblasti umění nebo designu. Tedy taková zaměstnání, která u nás sice existují, ale nikdo neví, kdo je vykonává...
Ke krásným fotkám často hraje hudba Dimitri from Paris (momentálně můj oblíbený song Sacré). Ráda to sleduju, nejen proto, že na lidi v Brně, kteří nosí šusťákovku, bílý fusky v sandálech od Vietnamca nebo účes s názvem "Cukrářská učnice z roku 1986," se dívat moc nedá, ale taky proto, že mám vždycky radost, když vidím, že je někdo krásný, úspěšný a není to kretén, což se často nestává...
Potěší mě, když vidím fotku holky, co má piercing v bradě, vytahaný tričko, díru na prdeli a tašku po prababičce z kůže, která má na sobě fleky od petroleje a přitom pracuje jako asistentka ředitele banky.
Potěší mě, když servírka v pizzerii používá parfém od Guerlaina a zároveň má v hlavě bleší hnízdo, které se jí usadilo v dreadech.
Potěší mě, když ředitelka galerie politá exclusivní řadou od Chanelu, Coromandelem či jinou vychytávkou, má kabát z charity, kouří balený cigára a nosí kérku přes celou ruku.
Nevím, kdy bude něco podobného možné i tady, ale asi to bude trvat ještě dlouho. Dokud si budou naši obyvatelé do bytu vybírat kachličky v barvě řídké kočičí stolice, vymalovávat všechny hospody nechutným meruňkovým odstínem a pořád používat to zasrané slovo DECENTNÍ...bude to tady prostě... decentně nudné.
Ke krásným fotkám často hraje hudba Dimitri from Paris (momentálně můj oblíbený song Sacré). Ráda to sleduju, nejen proto, že na lidi v Brně, kteří nosí šusťákovku, bílý fusky v sandálech od Vietnamca nebo účes s názvem "Cukrářská učnice z roku 1986," se dívat moc nedá, ale taky proto, že mám vždycky radost, když vidím, že je někdo krásný, úspěšný a není to kretén, což se často nestává...
Potěší mě, když vidím fotku holky, co má piercing v bradě, vytahaný tričko, díru na prdeli a tašku po prababičce z kůže, která má na sobě fleky od petroleje a přitom pracuje jako asistentka ředitele banky.
Potěší mě, když servírka v pizzerii používá parfém od Guerlaina a zároveň má v hlavě bleší hnízdo, které se jí usadilo v dreadech.
Potěší mě, když ředitelka galerie politá exclusivní řadou od Chanelu, Coromandelem či jinou vychytávkou, má kabát z charity, kouří balený cigára a nosí kérku přes celou ruku.
Nevím, kdy bude něco podobného možné i tady, ale asi to bude trvat ještě dlouho. Dokud si budou naši obyvatelé do bytu vybírat kachličky v barvě řídké kočičí stolice, vymalovávat všechny hospody nechutným meruňkovým odstínem a pořád používat to zasrané slovo DECENTNÍ...bude to tady prostě... decentně nudné.
neděle 30. srpna 2009
Jak zažít šťastnou chvíli, dojít k vysněnému cíli a jak říct éterické kravce, ať si zkrouhne žíly!
Nedávno jsem opět zkoukla Amélii. Líbilo se mně, jak nenápadně hrábla rukou do pytle s čočkou a donutilo mě to zamyslet se, které věci dělají radost mně.
Vidím to takto: Sedět na prdeli v Istanbulu, Londýně či Paříži (eventuelně v Budapešti, když budu skromá), pít kolumbijskou kávu (z hrnku, ze kterého neubývá!) a čumět na město. Samozřejmě z nějakého úžasného výklenku s výhledem na CELÉ město. V uších by mi zněla nějaká skladba ze které je cítit vánek větru a to, jak budem všichni v budoucnu děsně šťastní a vyrovnaní jako Richard Gere a budeme se radovat bez hrozby trestu jako na území krále Miroslava. Být politá exkluzivní řadou od Guerlaina, nejlépe aby se na mě podle nálady ty vůně střídaly. Takhle bych proseděla dopoledne. Následovala by prohlídka galerií, kde by mě všichni nadšeně zdravili, protože nosím stejný prošívaný kabátek z pravého čínského hedvábí v barvě noci a mám stejné krajkové šaty od Chanelu jako ředitelka galerie. Po shlédnutí výstav bych zašla na husté červené víno, které voní po lesním ovoci, polila bych si vínem šaty od Chanelu a s větou: "Kurva drát, jednou zažiju ideální den a hned musím vypadat jako prase!" nasraně bych odešla domů, otevřela si krabicový víno, převlíkla se do tepláků, pustila si tureckou diskošku a abych si nepřipadala jak křupan, navoněla bych si předloktí Samsarou! Akorát mě štve, že jsem v tom ideálním dnu neotrhala lekníny v zámecké zahrádce a že kolem mě nepadaly rudé okvětní lístky, jako v asijským filmu!
Vidím to takto: Sedět na prdeli v Istanbulu, Londýně či Paříži (eventuelně v Budapešti, když budu skromá), pít kolumbijskou kávu (z hrnku, ze kterého neubývá!) a čumět na město. Samozřejmě z nějakého úžasného výklenku s výhledem na CELÉ město. V uších by mi zněla nějaká skladba ze které je cítit vánek větru a to, jak budem všichni v budoucnu děsně šťastní a vyrovnaní jako Richard Gere a budeme se radovat bez hrozby trestu jako na území krále Miroslava. Být politá exkluzivní řadou od Guerlaina, nejlépe aby se na mě podle nálady ty vůně střídaly. Takhle bych proseděla dopoledne. Následovala by prohlídka galerií, kde by mě všichni nadšeně zdravili, protože nosím stejný prošívaný kabátek z pravého čínského hedvábí v barvě noci a mám stejné krajkové šaty od Chanelu jako ředitelka galerie. Po shlédnutí výstav bych zašla na husté červené víno, které voní po lesním ovoci, polila bych si vínem šaty od Chanelu a s větou: "Kurva drát, jednou zažiju ideální den a hned musím vypadat jako prase!" nasraně bych odešla domů, otevřela si krabicový víno, převlíkla se do tepláků, pustila si tureckou diskošku a abych si nepřipadala jak křupan, navoněla bych si předloktí Samsarou! Akorát mě štve, že jsem v tom ideálním dnu neotrhala lekníny v zámecké zahrádce a že kolem mě nepadaly rudé okvětní lístky, jako v asijským filmu!
čtvrtek 27. srpna 2009
Jak se mně nechtělo vylézt z domu
Je to tak. Nechcu dnes vylezt z domu, chcu se dívat na seriály, poslouchat hudbu a malovat. Akorát že mám jít na druhé kolo brigády, o kterou nemám zájem, tak nevím co mám dělat...
Kdyby si mě ta paní, co tu brigádu organizuje vybrala, tak bych musela vyrábět a malovat kraviny, který by se potom prodávaly na stánku na nějakých pseudofesťákách... a to možná radši budu prodávat teletubbies, anděly posledního soudu a naušnice s motivy svatého Mikuláše po netu... sice mi za to nikdo nedá velkolepý balík v podobě 50 Kč na hodinu hrubáča, ale aspoň kvůli tomu nemusím jezdit za Brno do dílny. A vůbec, chcu aby mně někdo platil to debilní pojištění, který si musím furt platit sama!
Prostě, paní, vemte si mladé perspektivní umělce, kteří žijí z mála, ze svých pocitů štěstí, když si od nich někdo koupí prudce originální naušničku ze dvou již předem propíchnutých kamínků... Stejně byste mě asi nevzala, kdybych vám v dílně vyrobila ikonu na papírovém tácku. Mějte se krásně a přeji mnoho štěstí při výrobě triček politých Savem!
Kdyby si mě ta paní, co tu brigádu organizuje vybrala, tak bych musela vyrábět a malovat kraviny, který by se potom prodávaly na stánku na nějakých pseudofesťákách... a to možná radši budu prodávat teletubbies, anděly posledního soudu a naušnice s motivy svatého Mikuláše po netu... sice mi za to nikdo nedá velkolepý balík v podobě 50 Kč na hodinu hrubáča, ale aspoň kvůli tomu nemusím jezdit za Brno do dílny. A vůbec, chcu aby mně někdo platil to debilní pojištění, který si musím furt platit sama!
Prostě, paní, vemte si mladé perspektivní umělce, kteří žijí z mála, ze svých pocitů štěstí, když si od nich někdo koupí prudce originální naušničku ze dvou již předem propíchnutých kamínků... Stejně byste mě asi nevzala, kdybych vám v dílně vyrobila ikonu na papírovém tácku. Mějte se krásně a přeji mnoho štěstí při výrobě triček politých Savem!
pondělí 24. srpna 2009
Jsem tu opět já, Jana Smutná...
...v době, kdy jsem měla trávit čas válením se u bazéna, kterej mám naproti bytu, opalováním se s děsně cool pitíčkem a partou bezva kááámošů... jsem hledala práci. Stále hledám a kdo hledá, ten najde nebo z toho zajde! :) Uvidíme jak to bude u mě.
Jsem v podstatě nezaměstnatelný typ, ale přesto neztrácím naději :-D Moje ideální práce, kterou bych chtěla vykonávat se nazývá Komentátor situací. Zatím nikdo s takovou nabídkou nepřišel, budu se muset časem vypracovat... Momentálně by mi stačilo učit někde na škole, přirozeně se předvádět před nebohými studenty, promítat jim ujeté filmy a místo vánoční výzdoby na postkomunistické chodbě dělat sakrální instalace z kýčovitých andělů, jedoucích na vyřazených soškách jelenů a jiné lovné zvěře. Prostě tvořit a nemít křeč. Ovšem to bych nesměla žít v Brně, ale minimálně v Galaxii x. Pracovní pohovor by neprobíhal v kanceláři vyzdobené karafiáty, s obrazy od souseda Ladi (vomaluje ti klidně zátiší se smetákem a vezme si za to kilo vysočiny, no neber to!), pohovor by nevedla slečna, co měla s sebou měchy, co mečí jako stádlo koz, ale nějaký skromný intelektuál, který pokoutně píše básně, které neobsahují slova: "pocit", "zdálo se mi" nebo "mám pocit, že..."...
Je to zbožné přání. Let´s pray!
Jsem v podstatě nezaměstnatelný typ, ale přesto neztrácím naději :-D Moje ideální práce, kterou bych chtěla vykonávat se nazývá Komentátor situací. Zatím nikdo s takovou nabídkou nepřišel, budu se muset časem vypracovat... Momentálně by mi stačilo učit někde na škole, přirozeně se předvádět před nebohými studenty, promítat jim ujeté filmy a místo vánoční výzdoby na postkomunistické chodbě dělat sakrální instalace z kýčovitých andělů, jedoucích na vyřazených soškách jelenů a jiné lovné zvěře. Prostě tvořit a nemít křeč. Ovšem to bych nesměla žít v Brně, ale minimálně v Galaxii x. Pracovní pohovor by neprobíhal v kanceláři vyzdobené karafiáty, s obrazy od souseda Ladi (vomaluje ti klidně zátiší se smetákem a vezme si za to kilo vysočiny, no neber to!), pohovor by nevedla slečna, co měla s sebou měchy, co mečí jako stádlo koz, ale nějaký skromný intelektuál, který pokoutně píše básně, které neobsahují slova: "pocit", "zdálo se mi" nebo "mám pocit, že..."...
Je to zbožné přání. Let´s pray!
úterý 21. července 2009
čichací závislost - 1.část
Dneska sem výjimečně nevložím žádné svoje dílo, ale zmapuju si, jak se ze mě stala čichačka. Přesněji čichačka parfémů. Shromažďovatelka lahviček, odstřiků, vzorečků a jiných, pro ostatní populaci nepotřebných chemických preparátů. Stalo se tak, pokud pominu začátečnické chyby, jako byla například nezájem o vánoční nadílku v podobě Lolity Lempicke, asi tak před dvěma lety. Tedy zájem tu byl i dřív, ale zdaleka se ještě nejednalo o závislost. Závislost nastala až v Anglii, kdy tyto lahvičky byly součástí běžné drogerie. Takže kromě toho, že jsem si koupila toaleťák, prací prášek a tyčinky na vyrýpávání bordelu z ucha, jsem se mohla například zhusta polít Diorem. To znamená: kapesníčky do košíčku, a rychle ne sebe vylít kýbl Midnight Poisonu...ano, česká studentka, ostuda až na půdu...ale bylo to silnější než já! Mimochodem, jsem nebyla jediná, kdo to takto praktikoval...většinou mě následovaly indické a pakistánské ženy, které se polívaly J'Adorem, jako by to byl postřik proti komárům. (Ehm, no...trochu v něm cítím ocet...to je pouze můj názor).
Začala jsem tedy pátrat po lahvičce svého života s tím, že najdu tu jedinou osudovou vůni, jejímž božským složením se budu opájet celý život...Ano, takto naivně jsem k tomu přistupovala...
Věděla jsem, že chci dokonalou orientální vůni, která bude připomínat krabici olejovek, bude v ní trocha cigaretového kouře a spousta pryskyřice, ambry a pačuli...A tak jsem začala pátrat...
Postup pátrací akce jsem zvolila tak, že jsem si našla x vůni, jejichž složení by mému přání mohly odpovídat. Takže Midnight Poison, Angel, Ange au Deamon, Hypnose... Postupně jsem se s nima polévala společně s Indkama...pak jsem ale sáhla vedle a vytáhla z regálu Hypnotic Poison, Diorův božský rudý skvost a podlomená kolínka a zástava dechu signalizovaly, že jsem objevila něco, co prostě jednou BUDU MÍT!!! Pak jsem si dala chvilku voraz, přemýšlela, jestli mám přestat jíst, jezdit vlakem, kupovat pití a chodit na party nebo jestli si mám našetřit na Hypnotic...pokračování příště.
Začala jsem tedy pátrat po lahvičce svého života s tím, že najdu tu jedinou osudovou vůni, jejímž božským složením se budu opájet celý život...Ano, takto naivně jsem k tomu přistupovala...
Věděla jsem, že chci dokonalou orientální vůni, která bude připomínat krabici olejovek, bude v ní trocha cigaretového kouře a spousta pryskyřice, ambry a pačuli...A tak jsem začala pátrat...
Postup pátrací akce jsem zvolila tak, že jsem si našla x vůni, jejichž složení by mému přání mohly odpovídat. Takže Midnight Poison, Angel, Ange au Deamon, Hypnose... Postupně jsem se s nima polévala společně s Indkama...pak jsem ale sáhla vedle a vytáhla z regálu Hypnotic Poison, Diorův božský rudý skvost a podlomená kolínka a zástava dechu signalizovaly, že jsem objevila něco, co prostě jednou BUDU MÍT!!! Pak jsem si dala chvilku voraz, přemýšlela, jestli mám přestat jíst, jezdit vlakem, kupovat pití a chodit na party nebo jestli si mám našetřit na Hypnotic...pokračování příště.
pátek 3. července 2009
jaká to nádhera!
Tak to je vážně krása. Myslím, že su prostě hodně dobrá. Fakt krutá borka. Eště to ale není hotový! No prostě...Lu, ty seš hvězda! Nevím, jestli k té nádherné ženě přimalovat pandu nebo holubici míru, protože tam nechcu míti bílou díru...
Anděl posledního soudu
Tož sem vyrobila, resp. ušila tento krásný módní doplněk, který jsem nazvala Anděl posledního soudu, neboť ví, jak je to zlý, když ráno lehne popelem. :-D
Nejspíš ho začnu vyrábět sériově. Materiál: igelitový ubrus s barkoním potiskem, niť, nalepovací oči z rosického papírnictví. Ty oči jsou jako dvě studánky. Nemyslíte?
Next Angel!
Tož děcka, tento anděl, v tymto balení, to je supr aj dom, když vám zbyde papírové tácek od klobásy. Vymyslela sem to ale já, takže zapomeňte na to, to vode mě obšlehnót! Jediný štěstí je, že tento blog nikdo nečte a já to mezitím stihnu vystavit. Jedéééém!
pondělí 15. června 2009
Všichni svatí v uších
Vyrobila jsem si náušnice z přívěsku s ikonama, který jsem si přivezla z Kypru. Rozpadl se, tož co s ním?
A jestliže Goro ke svému životu potřebuje Tokio, tak já potřebuju pro své šťastné bytí na planetě náušnice velké jako satelitní příjimač. Je pravda, že je mezi prostý lid až tak často nenosím, ale občas jejich čas přijde a já si vyslechnu, jak zvrhlý úchyl jsem...!
Ano, není zvrhlé nosit na krku zlatý přívěsek ve tvaru houslového klíče nebo vytetovaného delfínka na kotníku, zvrhlé je mít něco, co vyjadřuje Vaši skutečnou myšlenku...
Loučím se, neboť mám právě myšlenku na večerní šálek javánské kávičky...
Barokní andělíčci, nejlepší přátelé loserů
Před časem jsem vytvořila sérii kýčovitě zbarvených andělíčků. Potřeba malovat anděly vznikla poté, co jsem zjistila, že nemohu být account managerem, PR, administrativním pracovníkem ani marketingovým specialistou. Ne, že bych to předtím nevěděla, ale teď to vím ještě jistěji než kdy jindy. Andělíčci se stali mými věrnými přáteli a jelikož jsou velmi tiší a slyší i ten šepot myší, rozhodla jsem se jim udělat pseudobarokní rám z papírového tácku, na kterém se podává na vesnických zábavách párek či klobása. Doufám, že se mým nebeským přátelům bude líbit...:-)
pátek 22. května 2009
Turkish Night
Další příspěvek bude o jedné slečně z Turecka. Byla menší než průměrná žákyně 5.B. Všemu se smála tak nahlas a tak zvláštně, že člověk si nebyl jistý, jestli není "nachcaná jak čolek", přestože se prezetovala jako abstinentka. Jak to vypadá s módními trendy v Turecku? Dozvěděla jsem se, že tam má člověk na výběr ze dvou možností. Buď bude po staru nosit na hlavě šátek a dlouhé rukávy a sukně anebo pokud není teda z nějaké úplně tradičně založené islámské rodiny, tak může nosit normální západní oblečení. Tady tahle princezna Zubejda měla šaty obyčejné západní. Oblíkání nějak zvlášť neřešila. Byla schopná přijít na party v pleteném ovčím svetru s kavkazskými vzory a v teniskách s tučňákama. Když se jí slečny v třpytivých minišatech v koutě pochictávaly, poznamenala jen, že nevědí, co je kvalita, že mít svetr z tureckých ovcí, který kryje ledviny, je lepší než mít zlatý cihly. A taky že až půjdem ve tři ráno domů deštivým anglickým městem, nebude to ona, která dostane zánět močáku!
Zanedloho mě pozvala na akci s názvem Turkish Night. Měla jsem na ni počkat přímo tam. Přišla jsem přesně a seděla jsem u stolu jediná s pivem, protože oni nepijou...Sedlo si ke mně plno lidí, mluvili na mě turecky, protože podle toho jak vypadám, se ani nedivím, že je ani ve snu nenapadlo, že bych jim neměla rozumět. Tak jsem řekla, že turecky neumím ani bž a že čekám na Nuran. Turkyně, které si ke mně sedly byly dokonale vystajlované, velmi originálně a vkusně. Hodně frčely ve vintage stylu, což by člověk vůbec nečekal. Ten jejich styl ala 40. léta uměly dokonale sladit s jejich orientálním vzhledem a vznikaly zajímavé kreace. Musím uznat, že všichni Turci byli moc milí, učili jsme se tancovat a byla to nejlepší pařba, přestože se tam vůbec nepilo! To by u nás nebylo asolutně možné!!!
Další věc, co mi vyrazila dech bylo to, když konečně přišla Nuran. Byla oháklá jako Miss Wold, kavkazský svetr tentokrát nechala doma a byl to dobrý tah! :-D Začala nás učit břišní tance, no ještě jsem nikoho neviděla, aby to takhle uměl no a když jsem si řekla, že taková proměna ošklivého kachňátka v ovčím svetru ve zlatou tanečnici je už na mě moc a že teď už mě nic nepřekvapí, tak Nuran začala zpívat s tureckou kapelou. Byla božíííííííí!!! Škoda, že jsem o ní nenatočila film, kam se hrabe Ošklivka Betty nebo Pretty Woman, vydělala bych na takovým slaďáku balík!
Zanedloho mě pozvala na akci s názvem Turkish Night. Měla jsem na ni počkat přímo tam. Přišla jsem přesně a seděla jsem u stolu jediná s pivem, protože oni nepijou...Sedlo si ke mně plno lidí, mluvili na mě turecky, protože podle toho jak vypadám, se ani nedivím, že je ani ve snu nenapadlo, že bych jim neměla rozumět. Tak jsem řekla, že turecky neumím ani bž a že čekám na Nuran. Turkyně, které si ke mně sedly byly dokonale vystajlované, velmi originálně a vkusně. Hodně frčely ve vintage stylu, což by člověk vůbec nečekal. Ten jejich styl ala 40. léta uměly dokonale sladit s jejich orientálním vzhledem a vznikaly zajímavé kreace. Musím uznat, že všichni Turci byli moc milí, učili jsme se tancovat a byla to nejlepší pařba, přestože se tam vůbec nepilo! To by u nás nebylo asolutně možné!!!
Další věc, co mi vyrazila dech bylo to, když konečně přišla Nuran. Byla oháklá jako Miss Wold, kavkazský svetr tentokrát nechala doma a byl to dobrý tah! :-D Začala nás učit břišní tance, no ještě jsem nikoho neviděla, aby to takhle uměl no a když jsem si řekla, že taková proměna ošklivého kachňátka v ovčím svetru ve zlatou tanečnici je už na mě moc a že teď už mě nic nepřekvapí, tak Nuran začala zpívat s tureckou kapelou. Byla božíííííííí!!! Škoda, že jsem o ní nenatočila film, kam se hrabe Ošklivka Betty nebo Pretty Woman, vydělala bych na takovým slaďáku balík!
Panda v ráji
Pandí meditace
Nechtělo se mi učit na zkoušku z angličtiny, dělala jsem proto jiné věci, jak to tak bývá...Nedávno jsem se rozhodla namalovat si pandu v babusovém ráji. O pandy jsem se začala zajímat ve chvíli, kdy jsem si koupila své první ponožky s potiskem pandy, které mrkají oči. Jsou to nesmírně zajímavá zvířata. Nechce se jim rozmnožovat, jenom jí a spí. Asi už ví...
Tak jsem si natřela sololit a opřela ho o stolek s televizí, kde právě probíhal hokejový zápas Rusko-Švýcarsko. Vznikl takový interaktivní malířský stojan. Maluju pandu a zároveň poslouchám probíhající zápas. Pandě jsem namalovala rudé roucho z čínského hedvábí, aby se cítila jako nóbl, to je jasná věc... Abych docílila iluze rajského prostředí, namalovala jsem pandě do toho ráje taky jezírko s leknínem. Pak taky spoustu květů, protože květy, jak známo, krásně voní. Chci přece, aby panda, jakožto ohrožený druh zvířete na ten ráj pomalu zvykala, protože kdoví...jak tady na této planetě bude ještě dlouho...
China Blue
Při zahraničních cestách jsem se seznámila se dvěma Číňankami. Nebyla jsem sice v Číně, ale jen v Anglii, kde jsem si však občas připadala jak v šanghajském přístavu.
Byly to dvě malinké, dětsky roztomilé slečny, které vůbec netušily odkud pocházím, ale určitě z nějaké moooc zvláštní země, kde - ó hrůzo- v zimě lidé nosí kabáty!!! S kabátem se chtě nechtě musely skamarádit, protože byl únor a vydatně foukalo a pršelo. To u nich vprovincii Lu Uan nebo Lu Han nebo U Huan (nerozuměla jsem tomu ani za prase) totiž zima nikdy není. Je tam jen jaro a léto, všechno kvete, pandy okusují stromy a opice se radujou. No ale teď k tomu jejich fashion stajlu: Tyto slečny s oblibou nosily kytičkované halenky se spoustou volánků a kraječek, kratičké šatičky a boty na obří platformě, aby byly vysoké. (Měřím 164 cm a přesto jsem byla o hlavu větší...). Dále si hrozně potrpěly na roztomilé doplňky, nejlépe s oblíbenou asijskou kočičkou Hello Kitty. Samozřejmostí bylo nosit Kitty peneženku, Kitty kabelku nebo aspon Kitty náušničky. Já jsem zpočátku nic Kitty neměla, tak se na mě dívaly soucitným pohledem, jako bych právě onemocněla leprou. Ráda jsem s nimi chodila nakupovat, protože byly velmi trpělivé, nikdy nedržkovaly stylem: Tak už pojď, ty kuno, kdo na tebe má čekat...a stále se usmívaly. Zbožňovaly obchod H&M, zvlášť ujetosti pseudo 80.let. Co se třpytilo, lesklo, svítilo nebo blikalo, to nadšeně komentovaly a pískaly vysokými hlásky. (Stejně tak nadšeně pískaly, když uviděly chlapa s dlouhýma světlýma vlasama!!!) Jako správné růžové sladké slečny měly rády i sladké růžové vůničky. V parfumériích nad těmito vůničkami vydávali nadšené zvuky. Znělo to asi jako když šlápnete na gumovou pískací hračku. Obě měly zákaznickou kartičku do The Body Shop a jejich čislo 1 byla modrá vůně leknínu, ze které se mně osobně dělalo nevolno. Jejich největší láskou ale byla vodička s názvem China Blue od Marks and Spencer. Tam pískaly asi půl hodiny a pak si každá koupila velké balení. Vůně China Blue obsahuje ylang ylang, který špatně snáším. Je to takový levný obyčejný postřik bez jakékoli výdrže:
Číňanky byly velmi uzavřené a vůbec se divím, že jsem se k nim dostala. Dokonce jsem u nich byla I na návštěvě. Jejich pokojíčky byly miniaturní jako ostatně všechno co vlastnily. I v interiéru převažovaly pastelové barvičky jako růžová, bleděmodrá, světle zelená, žlutá. Na zdech plakáty s velkými květy, spousta kýčovitých zlatých dráčků a vějířů. V kuchyni připravovaly složitá jídla jako třeba knedlíčky plněné zázvorem a masem...nikdy si nedaly kávu. Nepily alkohol. Jednou jsem je donutila vypít pivo. Jeden půllitr pily 3 hodiny a při tom musely asi 8 krát na záchod. Divily se, že já vypiju třeba tři. Jinak potraviny nakupovaly výhradně v asijském supermarketu. Tam jsem taky zavítala a připadal jsem si jak v psychedelickém hororu. Podivný smrad podivných potravin, na zdech bambusy, pandy, figurky z asijských komisků, zlaté katany, regály plné barevných krabiček...Slečny opět pískaly, koupily si karton čínských polívek, podivná mražená těsta, podivné omáčky...procházely jsme kolem pálenek, ve kterých byli zavaření hadi, ještěrky a bůhvíco, tak abych holky neurazila, koupila jsem si aspoň pravý čínský čaj. :-D
Když jsem odjížděla, dostala jsem od nich rudý střapec pro štěstí. Je na něm nápis a protože čínsky umím asi tak stejně jako jezdit v tanku, dodnes nevím co je na něm napsáno a jestli mně to vlastně v kuchyni nevisí zrcadlově převrácený...
Jakkoli nenávidím ylang ylang, vždycky si na ně vzpomenu když ho ucítím nebo jen když slyším to slovo. :-)
A taky je dobré vědět, že informace o tom, že v Číně je víc žen než mužů, je státní tajemství!
Byly to dvě malinké, dětsky roztomilé slečny, které vůbec netušily odkud pocházím, ale určitě z nějaké moooc zvláštní země, kde - ó hrůzo- v zimě lidé nosí kabáty!!! S kabátem se chtě nechtě musely skamarádit, protože byl únor a vydatně foukalo a pršelo. To u nich vprovincii Lu Uan nebo Lu Han nebo U Huan (nerozuměla jsem tomu ani za prase) totiž zima nikdy není. Je tam jen jaro a léto, všechno kvete, pandy okusují stromy a opice se radujou. No ale teď k tomu jejich fashion stajlu: Tyto slečny s oblibou nosily kytičkované halenky se spoustou volánků a kraječek, kratičké šatičky a boty na obří platformě, aby byly vysoké. (Měřím 164 cm a přesto jsem byla o hlavu větší...). Dále si hrozně potrpěly na roztomilé doplňky, nejlépe s oblíbenou asijskou kočičkou Hello Kitty. Samozřejmostí bylo nosit Kitty peneženku, Kitty kabelku nebo aspon Kitty náušničky. Já jsem zpočátku nic Kitty neměla, tak se na mě dívaly soucitným pohledem, jako bych právě onemocněla leprou. Ráda jsem s nimi chodila nakupovat, protože byly velmi trpělivé, nikdy nedržkovaly stylem: Tak už pojď, ty kuno, kdo na tebe má čekat...a stále se usmívaly. Zbožňovaly obchod H&M, zvlášť ujetosti pseudo 80.let. Co se třpytilo, lesklo, svítilo nebo blikalo, to nadšeně komentovaly a pískaly vysokými hlásky. (Stejně tak nadšeně pískaly, když uviděly chlapa s dlouhýma světlýma vlasama!!!) Jako správné růžové sladké slečny měly rády i sladké růžové vůničky. V parfumériích nad těmito vůničkami vydávali nadšené zvuky. Znělo to asi jako když šlápnete na gumovou pískací hračku. Obě měly zákaznickou kartičku do The Body Shop a jejich čislo 1 byla modrá vůně leknínu, ze které se mně osobně dělalo nevolno. Jejich největší láskou ale byla vodička s názvem China Blue od Marks and Spencer. Tam pískaly asi půl hodiny a pak si každá koupila velké balení. Vůně China Blue obsahuje ylang ylang, který špatně snáším. Je to takový levný obyčejný postřik bez jakékoli výdrže:
Číňanky byly velmi uzavřené a vůbec se divím, že jsem se k nim dostala. Dokonce jsem u nich byla I na návštěvě. Jejich pokojíčky byly miniaturní jako ostatně všechno co vlastnily. I v interiéru převažovaly pastelové barvičky jako růžová, bleděmodrá, světle zelená, žlutá. Na zdech plakáty s velkými květy, spousta kýčovitých zlatých dráčků a vějířů. V kuchyni připravovaly složitá jídla jako třeba knedlíčky plněné zázvorem a masem...nikdy si nedaly kávu. Nepily alkohol. Jednou jsem je donutila vypít pivo. Jeden půllitr pily 3 hodiny a při tom musely asi 8 krát na záchod. Divily se, že já vypiju třeba tři. Jinak potraviny nakupovaly výhradně v asijském supermarketu. Tam jsem taky zavítala a připadal jsem si jak v psychedelickém hororu. Podivný smrad podivných potravin, na zdech bambusy, pandy, figurky z asijských komisků, zlaté katany, regály plné barevných krabiček...Slečny opět pískaly, koupily si karton čínských polívek, podivná mražená těsta, podivné omáčky...procházely jsme kolem pálenek, ve kterých byli zavaření hadi, ještěrky a bůhvíco, tak abych holky neurazila, koupila jsem si aspoň pravý čínský čaj. :-D
Když jsem odjížděla, dostala jsem od nich rudý střapec pro štěstí. Je na něm nápis a protože čínsky umím asi tak stejně jako jezdit v tanku, dodnes nevím co je na něm napsáno a jestli mně to vlastně v kuchyni nevisí zrcadlově převrácený...
Jakkoli nenávidím ylang ylang, vždycky si na ně vzpomenu když ho ucítím nebo jen když slyším to slovo. :-)
A taky je dobré vědět, že informace o tom, že v Číně je víc žen než mužů, je státní tajemství!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)
